Není tomu ani půl roku, kdy mě nejlepší kamarádka v dobré víře nabádala, abych své drátkované šperky zveřejnila na internetovém prodejním portálu Fler a zkusila tam své štěstí. Do té doby jsem o tomto portálu neměla ani tušení a svou tvorbu jsem si takzvaně střádala a šušnila doma pod pokličkou (nebo spíše ve velké krabici).

K tvorbě šperků technikou wire-wrapping mě přivedlo náhodné shlédnutí drátkovaných náušnic na vyhledávači. Začala jsem se o tuto techniku více zajímat a řekla si, že něco podobného bych přeci mohla zkusit také. Od základní školy jsem musela mít po ruce tužku a neustále si něco čmárala do sešitů a poznámek a mé „tvorbě“ dokonce neunikla ani školní lavice, což samozřejmě tehdy soudružky učitelky těžko nesly . Tvořila jsem korále z tehdejšího moduritu, drhala náramky, pletla, háčkovala... Našla jsem si tedy obchod s příslušným sortimentem a jako naprostý neznalec termínus-technikus a amatér jsem nakoupila sadu třech obyčejných levných kleští (s těmito kleštěmi pracuji dodnes), jeden tlustý a slabý drát a s pocitem naprosté euforie jsem doslova utíkala domů. Tam se s velkou vervou vrhla do výroby, jenže jsem záhy zjistila, že to taková legrace nebude. Drát i kleště si dělaly, co chtěly, a korálky létaly po stole. Moje beraní povaha mi však nedovolila tuto velkou výzvu vzdát a najednou byly mé první náušnice hotové. Na svůj první a pak druhý výtvor jsem byla tak hrdá, že jsem se hned musela pochlubit své rodině a kamarádce.

Když se teď ohlížím zpět, nemohu uvěřit tomu, co dokáže lidská trpělivost a snaha o zdokonalování. Své místo v mém vývoji měla samozřejmě i kritika přátel (nebo spíše jejich srdečné povzbuzování) a hlavně svá vlastní kritika, která neustále říkala (a stále říká) – jdi dál, umíš to přece líp...

Svými prvními výtvory jsem obdarovávala své přátele a rodinu a nebo je „vyměňovala“ za to, co mi mohli nabídnout jiní (např. masáž, stěhování atd.) - prostě směnný obchod jako za starých časů.

Pak nastaly otázky – Mohu své šperky i prodávat? Vždyť přátelům se má tvorba líbí, prodala bych i cizím? A za kolik? ZA KOLIK? Vždyť to dělám hlavně pro své potěšení... Po téměř měsíčním přemlouvání své kamarádky jsem se tedy vrhla do džungle krásných i méně krásných výrobků se jménem Fler. Opět jako Alenka v říši divů jsem zjišťovala, co jsou to boxy (dokonce jsem jedné paní psala poštou, co to znamená, když dala moje zboží do boxu), proč se srdíčkuje, jak se tvoří nominace a k čemu slouží topování. Srdíčka přicházela, v nominacích jsem byla docela často, komentáře mi přibývaly a vznikala nová virtuální přátelství (děkuji tímto Ghendess a Elvici za jejich podporu). Byla jsem plna očekávání, které ale bohužel jaksi nepřišlo. Proč? Vždyť se mé výrobky líbí? Mám vysokou cenu? Co mám dělat pro to, aby mne v té džungli někdo našel? Přidala jsem se tedy do různých klubů, tvořila jsem nominace, přestavěla celý profil a vyměnila fotografie (viz. Klubová proměna No.4 od Ghendess – tímto ti děkuji za krásný článek), a i přesto se objednávky nedostavily. Věnovala jsem i nemálo času do své vlastní webové prezentace a tisku propagačních letáčků, kterými jsem oblepila komerční prostory svých přátel a známých. Byla jsem zklamaná a v určitých chvílích jsem měla chuť to vzdát a zabalit „krám“.

Tento počáteční „internetový neúspěch“ mne však neodradil od další tvorby a vize, že svými šperky budu dělat ženám radost. A tak se jednoho krásného dne naskytla možnost prezentovat svou práci v lázeňském zařízení. Sbalila jsem si tedy svou „krabici“ šperků a vyrazila do úplně jiného světa, do světa osobní komunikace – a ejhle, během jedné hodiny bylo šest párů náušnic pryč, dokonce jsem přišla i o ty, které jsem měla momentálně na sobě . Letáčky a ručně psané vizitky létaly a já se nestačila divit! Tento první „velký“ úspěch samozřejmě nakopl mou beraní povahu a za další měsíc jsem vyrazila na dvě odpoledne na akci Souladění do Koječína.

Počítala jsem, kolik toho musím prodat, aby se mi vrátily alespoň náklady... že přeci nic tak závratného nemohu čekat. Budu přeci ráda, že vydělám alespoň na benzín a poplatek... Již po prvním dni moje duše přímo létala. Ženy zkoušely, vybíraly a manželé platili. Pokud si zákaznice nevybrala z důvodu barvy korálku, byla jsem ochotna jim na místě vytvořit šperk s jejich oblíbenou barvou. Nikoho mé ceny neurazily, naopak jsem byla odměňována vyšší částkou. Většina ze zákaznic ode mne odcházela s náušnicemi na sobě, což byla pro mne ta největší pocta...

Nyní se určitě ptáte, proč jsem tento článek napsala. Vedla mne k tomu potřeba zjistit odpověď na to, proč se mi nedaří prodej po internetu, když v přímém kontaktu s lidmi jsou mé šperky velmi úspěšné. Vizitky, letáky byly rozdány, ale zpětná vazba zákaznic žádná. Vždyť smyslem mého snažení je tvořit šperky pro ženy, které chtějí být originální, jiné, které umí ocenit nápad a precizní provedení. Široký výběr použitého materiálu a tvarů umožňuje, aby si každá žena u mne našla šperk, který ji osloví. Kde je tedy chyba? Jsou na tom ostatní taky tak?

Zde jsou ukázky mé současné práce: