Letošní povodeň se nám tentokrát nevyhnula. Tím, že si vesnice proti proudu, zaplavené při minulých povodních, vytvořily protipovodňové valy, voda se rozlila jinde. Máme štěstí, naše Horní Víska stojí na malém návrší a potopa se zastavila asi metr pod úrovní návsi. Jsme všichni v suchu, máme zásoby, jen jsme dočasně na ostrově a musíme si poradit, záchranáři mají práci jinde.

Je nás tu jen dvacet, 17 starousedlíků a já s maminkou a dcerkou, tři ženské v chalupě, kterou jsem si koupila z peněz, kterýma mne bývalý manžel vyplatil po rozvodu. Moje skvělá máma mi k tomu přidala, co utržila za prodanou garsonku ve městě a vydala se prožít s námi svůj důchod na vesnici. V chalupě vlastně nežijeme, je to patrně bývalý statek, protože má dvě stavení k obývání - to, co bylo patrně v minulých stoletích vejminkem, si zařídila máma a nám s Janičkou nechala domek s velkou parádní světnicí, kuchyní a malou ložničkou na druhé straně chodby. Až mi skončí "stěhovací a zabydlovací" dovolená, budu muset každé ráno po páté hodině stát na křižovatce za vsí, aby mi neujel autobus do práce. Abych nemusela malou tahat tak brzo z postele do školky, obětovala se mamka, opustila své kamarádky ve městě a prý, ale to jí moc nevěřím, si na stará kolena splní sen o bydlení na venkově. Bude mi Janičku přes den hlídat a až bude školačka, posadí ji do autobusu v půl osmé. Nejdřív ale s ní párkrát pojede ty dvě zastávky do střediskové obce se školou na návsi. Tak jsme to plánovaly, tu idylku na vesnici, ale pak nás zaskočila velká voda!

Dům i vejminek vypadají udržovaně, se střechou je to horší, ale zatím drží. Ještě že voda až do vsi nedošla, už teď nemám žádné peníze na opravy, máma má důchod, já výdělek ve fabrice a alimenty na Janičku.  Takže si to představte - v pondělí nám předali klíče s tím, že už je to naše.  Nakoupila jsem barvy a s mamkou jsme dva dny soutěžily, která bude mít vymalováno dřív. Janička nás hecovala : babička už to má hotové - maminka prý za chvíli končí a běhala nadšeně z domu do domu v krásném jarním dni.

Třetí den začalo pršet. Hlavně tedy na horách prakticky lilo. Nám přestal schnout nátěr, ale to už jsme dobalovaly poslední věci doma a ve  čtvrtek jeden stěhovák vyklopil maminčino věci a v pátek druhý moji část zařízení bytu - Janin pokojíček a vybavení kuchyně plus starou rozkládací pohovku, na které zatím budu spát. Maminka mi dala skříňky, co se jí nevešly a tak jsme se přes víkend jakž takž zařídily. Protože stále lilo, dělaly jsme dopoledne obě v jednom domku a odpoledne v druhém, aby Janička nikam neběhala.

V pondělí jsme vyrazily do města dokoupit jídlo, ale také háčky na záclony a dvě záclonové tyče, aby nám z návsi nebylo vidět až do postelí. Záclony a závěsy si upravím ze starých, jsou ještě pěkné, ale zde jsou menší okna než bytovce, naštěstí, obráceně bych to nevyřešila. Jarda to rozděloval dle svýho uvážení - garnyže jsou jeho, záclony moje. Má pravdu, on je kdysi koupil a záclony jsem si naopak vybrala já. A takhle dělil i ostatní věci - mám deky a povlečení, on postele a skříně...

Přitáhly jsme toho jak karavana velbloudů - máma narvala pojízdnou tašku, já batoh, také Janičce jsem malý koupila, ať si nosí své věci sama, když musí její plyšová ovečka s námi na nákupy!

Mamce jsem dala seznam, co mají s Janinkou nakoupit a do oddělení bytového textilu jsem vyrazila sama. A koho tam za pultem nepotkám-sousedku odnaproti! Vídala jsem ji každé ráno postávat s dětmi na zastávce autobusu. Na identifikátoru jsem si přečetla, že se jmenuje Alžběta Zaorálková. Hned přede mnou vybalila krásné dřevěné tyče, ano, přesně ty s kroužky, co jdou zkrátit na míru podle potřeby, a nebyly ani tak drahé! Do starého domku, zčásti ještě zařízeného původním nábytkem, se budou skvěle hodit! K tomu něco málo galanterie, nitě a tkanice, krabička špendlíků,  Janičce jsem udělala radost dětským polštářkem, který se jí líbil za výlohou a můj účet opět zaúpěl.

S vrtačkou docela kamarádím, ale tu naši mi zabavil Jarda, a tak jsem se zeptala paní Bětky, zda někde poblíž neví o nějaké půjčovně nářadí. Začala se smát a vzápětí mi poradila, abych se večer zastavila u nich doma, za flašku laku na rakve že se  najde vrtačka i šikovné ruce, které mi ty tyče pověsí. Tak to u nich na vesnici přece chodí odjakživa!

Děti jsem od vidění znala, ale pana Zaorálka jsem ještě neviděla. Tak jsem se lekla, když jsem navečer došla naproti využít nabídku. Dveře otevřel chlap jak hora, zatímco já čekala uvítání jeho manželky, která aspoň ví o co jde, když sama "půjčení manžela" nabídla. "Já jsem Smetanová, Jana Smetanová a bydlím naproti..." nějak jsem ze sebe vykoktala.

"Á, naše krásná sousedka" drtí mne ten medvěd v náručí.

Vyděšeně koukám na sousedku, co ona na to a ta se směje: "to je test materiálu. Kdo vydrží, vydrží všechno."

Nějak jsem se vysvobodila a nesměla jsem jí podala lahvinku ferneta- to jsem si v supermarketu také pěkně užila, že nevím, co to je lak na rakve!

"Tož Betty, nalej nám na uvítanou!" zahlaholil medvěd. Pokusil se rozdrtit mi i ruku, zatímco se mi v té druhé znenadání octla sklenka, ani nevím, kdy mi ji Betty stačila nalít.

"Na tykání!" smála se mi do očí a pobaveně pozorovala, jak se šklebím, fernet nikdy nebyl moje gusto. "Neboj, Jano, zvykneš si...tady u  nás jsme všichni jedna rodina."

A  hned mi nabídla koláčky- prý úplně čerstvé, vynikající, sbohem, linie!

"Tak si dáš raději domácí kalvados, z loňské úrody jablek?" nabízí Bětka.

"A neboj se, je bez metanolu, pálíme v pálenici v Městečku" smál se ve dveřích Jirka, vyslupal skleničku a už se hrnul, že na tykání si musíme dát pusu.

"Bětko", nedalo mi to, "to se nebojíš ho se mnou pustit samotného?"

"Ále, on je neškodnej" smála se sousedka a mě to konečně docvaklo. Když k sobě lidi patří, věří si a nežárlí na sebe.

Jirka se otočil a plácl Bětku přes podsadité pozadí.

Tohle jsem u Jardy nikdy nepoznala!

"Taky ti ňákýho namluvíme! " směje se Bětka.  "A až budeš chtít vajíčka nebo mlíko od kozy pro malou, stav se!"

Kdyby tak tušila, že jejich čtyři kozy budou v příštích dnech jediným zdrojem mléka pro všechny "trosečníky"! Bětka dělala z jejich mléka sýry pro rodinu svého bratra a bratrů jejího manžela. Ovšem při povodni jsme se s nima cpali všichni na naší malé pevnině. Ale to předbíhám.

"Jo, tady je co chvíli zábava," souhlasil Jirka. "Tož Jano, ještě do druhé nohy, ať o příští zábavě nekulháš!" pospíšil si s průhlednou skleničkou. "Koštuj, takovou jsi ještě nepila!"

Jako kdybych spolkla oheň! Nejsem zvyklá na tvrdý alkohol.

"Ta píše, co?" povzbudila mne Bětka.

"Mamí," přiletěl z obývacího pokoje jeden z Bětčiných synků. "V televizi říkají, že Vysoká Lhotka je už celá pod vodou! Babiččin domek taky!"

"Jiříku, a nevymýšlíš si?" napomenula ho Bětka.

"Ne, namouduši! Zeptej se Adama, on to taky viděl," obhajoval se synek. "Nahoře prý od toho deště moc rychle roztál sníh!"

"Jo jo, nějak moc rychle taje a ty deště,", pronesl Jiří. "Babka tam není, ale jestli vopravdu je tolik vody?"
"Tati, viděl sem to," překotně kýval malý Jiřík, "ale už je jen předpověď... "

"No, půjdu na ty ženský záclony. Co vy na tom máte, za mě by mohly být vokna třeba zdobená sprejery. Pak se mrknem na zprávy, povědí nám to znovu. Do hoďky jsem zpět!"

A vyrazili jsme.

Po pravdě, byla jsem ráda, že Jiří vzal do ruky vrtačku. Na mne by byl jeho  nástroj moc těžký a s jemnější vrtačkou bych ty díry nezvládla. Zpočátku jsem měla strach, že tu práci odflákne, ale on  se k práci postavil jako odborník. Společně jsme rozhodli, jak vysoko mají být tyče na záclony, Jiří si v těch místech udělal křížky,  předvrtal díry, umístil hmoždinky a za chvilku už křičel k nám do pokojíku:

"A můžete věšet ty své záclony, ženský!"

Znovu začínalo pršet. "Chceš deštník na cestu?" "Ne, dyť to mám kousek, jen přeběhnu most a jsem tam! Až rozsvítíte, budu koukat, jak tancujete na štaflích! No, popravdě, musel bych na roh zahrady, abych k vám viděl, a v dešti nikam nepůjdu!" Smál se, když viděl můj udivený výraz. Nenapadlo mě, že by na nás bylo vidět.

Maminka zatím na svém šicím stroji obrubovala ustřižené záclony a závěsy. Sousedi proti nám jsou příjemní, ale s úlevou jsem zatáhla okna...

A nejen kvůli možné zvědavosti sousedů. Za závěsy se nás celonoční liják jakoby netýkal...

Uzavřeny v našem malém světě jsme uklízely, rovnaly, zvelebovaly.

Ráno nás vyrušilo zabušení na okno.

Policista.

"Dobrý den, o záplavě víte? Ne? No tak se pak podíváte. Teď mi jen řekněte, kolik vás tu je, jestli máte co jíst, balenou vodu vám přivezeme zítra, ze studny neberte - jen na mytí.. Evakuovat vás nebudeme, nestíháme závažnější případy. Tady máte telefon na krizový štáb, kdyby byl nějaký úraz či akutní onemocnění, pošleme vrtulník. Jinak méně akutní věci řešte s panem Bláhou, to je člen zastupitelstva obce, bydlí u kapličky. "

Držím v ruce dva papíry s pokyny a telefony a celá se klepu.

"Budeme zaplavený?"

"Ne, paninko, jste na kopci, půjde to jen kolem vás. Nevíme, jak dlouho půjde elektrika, zatím je to dobrý, ale během dne to asi budou muset vypnout, až voda zalije stožáry v Dolince. Tak s tím počítejte. Vaříte na elektrice?"

"Na plynu, ale nemám koupenou bombu... Zatím tedy vaříme na výměnku, tam se topí dřevem..."

"Výborně, máte to zajištěné", pochválil nás policista, poznamenal si, že na dnešek vodu máme, že jsme tři, léky nepotřebujeme a kdovíco ještě si do notýsku napsal.

"Pokud možno, pomozte si navzájem se sousedy", rozloučil se.

V tu ránu mě napadlo, co všechno bych potřebovala koupit. Svíčky. Nemáme svíčky! A ta hromada špinavého prádla, kterou jsme kvůli dešti i kvůli jiným důležitějším věcem nechávaly ležet. Honem jsem letěla do spíže, tedy ke krabicím, které ve spíži leží... Je toho málo, však jsme se před stěhováním snažily ztenčit zásoby.

Maminka se štrachá ze své postele. "Děje se něco, Janinko?"

"Povodeň," vydechnu a vysvětluji situaci.

Maminka je ohromně praktická.

"Nepůjde proud? Nemáme vypráno? Tak se do toho hned pustím. A ty se s Janičkou jdi podívat, jak to vypadá a zajděte i za tím Bláhou, třeba ti s těmi svíčkami poradí. Ale nejdřív si dej telefon na nabíječku..." hned mě úkoluje.

Zatímco maminka naplnila do pračky první várku a šla obhlídnout půdu, zda tam může vyprané prádlo pověsit a hned potom sklep, jestli by nouzově nahradil lednici, našla svítilnu a rádio (baterky nic moc, zeptej se Bláhy), já dala snídani Janičce a vyrazily jsme. Janička jediná byla z deště nadšená. Měla obrovskou červenou pláštěnku a holinky s dinosaurem, krásně jí to čvachtalo do bláta. Zato já byla nevrlá, napršelo mi za krk i s deštníkem, u kterého se cestou větrem zlomil drát.

U Bláhů postávala na zápraží a ve verandě celá vesnice. Pana Bláhu jsem hned neviděla, protože na rozdíl od ostatních seděl. Musel. Protože na invalidním vozíku nesedí lidi, co na něm sedět nemusejí.  Před sebou otevřený blok a sepisoval: "Jirka - agregát a benzín na 2 dny provozu, fajn, já mám nějaký v autě, to je další den..."

"Já mám plnou nádrž" hlásí se hubeňour opřený o zeď, "ale mám nafťák. To sis nemohl pořídit dýzlagregát?"dělá si legraci.

"Á, nová sousedka," vítá mne Jirka Zaorálek. "Koukejte, chlapi, jaká se k nám přistěhovala kočka."

Červenám se, ještě že těch chlapů je jen pět.

Jako kočka si rozhodně nepřipadám, ale zvědavě pokukuju, a poslouchám.

"Voda sahá až k mostu," hlásí Jirka. "Doufám, že vydrží. Člověk si dnes už není ničím jistý..."

Jediný soused, kterého znám, a je za potokem... teda dnes to vypadá na pořádnou říčku. Nemám pořádně představu, jak velké území je odříznuté od silnice.

"Někdo by měl zajít k Moravcům. Jsou dost blízko vody, a prý se tam ráno Robert nedobouchal."

"Dobrej," haleká nový příchozí, taky rovnou v holinách a ve starým hubertusu s kšiltovkou nazad, ta mu je teda nanic, "Moravcovi mají vodu v předsíni, je někdo, kdo by mi tam šel pomoct? Dědek na to sám sám nestačí. Spal s bábou až doteď a o ničem nevěděl."

"Haha, spal s bábou! V sedmdesáti, to klobouk dolů! A málem je to vyplaví i s postelí!" chechtají se chlapi, šibeniční humor nikoho nepřešel.

"Starýho Moravce s Marunou vemem´k sobě my," hlásí se postarší paní, širší než delší, to asi těmi dobrými koláčky, co tady všude pečou. Přinesla jich plnou mísu a položila na stůl se slovy : ´Ať tady, chlapi, nejste o hladu!´

"Také nás nenechali na holičkách, když jsem tenkrát potřebovala do práce a neměl kdo ohlídat děcka, viď, Milane?" oslovila pana Bláhu.

"Jasně, Božka! Máro,ty tam s tím svým dýzlákem projedeš, vyzvedni je a hoď je k nám, ale ať si vemou jen to nejnutnější, nenech se ukecat, nábytek jim vystěhujeme, jestli zbude čas," otočil se k hubeňourovi. "U vás by voda být neměla, Jano, jste téměř na vršku," zadíval se na mne.  "Co máte za potíže, nejede voda, nebo vám to hrklo ze svahu?"

"Zatím ne, děkuji...ale jak vypnou proud, nemám doma ani jednu svíčku," posteskla jsem si.

"Dobrá, píši si, svíčky nebo petrolejku...a můžete k sobě vzít nějaké lidi, kdyby bylo zle?"

"Ještě nejsme nastěhovaní..."

"Oni by vám s tím pomohli. Spacáky mají skauti, o to se nestarejte... Dole u trafostanice bydlí Michálkovi, ty nemohu dát do školy, mají pětiměsíční miminko...Jde jen o to, zda byste neměli námitky...

"Udělám, co bude potřeba," hlesla jsem. Šla jsem kvůli svíčce a vyfásnu rodinu... Třeba nebude tak zle.

"Kolik je těch Michálkových?" a v duchu přemítám, zda by se do toho našeho rozstěhovaného domečku vůbec vešli. Na druhou stranu, jsem tady nová, odmítnu a urazím sousedy.

"Tři holky, stejně jako vy. Dana je vdova a Káťa je s Adélkou také sama," šeptá mi Jirka. "

"To by se snad vešli do obýváku," přemýšlím nahlas. "Jestli té malé přivezete kočárek nebo postýlku..." A pan Bláha si hned všechno  zapisuje, ne z tohoto slibu se už asi nevyvlíknu. Brečící mimčo po nocích, toho jsem si s Janičkou užila... no, v nejhorším se namačkáme u mámy.

"Svíčky bude mít táta," hlásí chlápek s kšiltem dozadu. "Loni měl včelstva až nahoře pod lesem, vosku byla spousta a všechny voskovice se o vánocích neprodaly. I med by vám prodal," a změřil si mne očima. "Je to tak kilometr. Musíte si tam ale dojít pěšky. Mimochodem, jsem Dan Tomek," a podal mi ruku přes stůl. Zase jeden, co zkouší, kolik vydrží moje kosti!

Pomalu jsme se s Janičkou otočily a šly domů. Ale byla jsem zvědavá na tu velkou vodu, tak jsem to vzala oklikou, kolem potoka dolů, co bydlí ti, no, jak se jmenuje ten "dědek", Moravcovi. Ale rychle, Janička skoro nestíhala, přeci jen ten déšť je studený a fičí.

Peníze jsem si nevzala, takže zatím pro svíčky nevyrazím. A taky nechci malou v gumovkách táhnout kilák k lesu a kilák zpátky. Tak jsem jen Janičce ukázala běsnící živel rozlévající se po okolních polích a loukách. Připadala jsem si jako v televizním reality show Kdo přežije?, tohle jsem od pohodového bydlení na vsi nečekala.

Při zpáteční cestě jsme potkali Dana Tomka na kole. "Mladá paní," volal zdáli, " já jsem vůl. Hnal bych vás za tátou a přitom tam stejně jedu zkontrolovat co a jak. Já vám ty svíčky dovezu."

"Díky" volala jsem na jeho vzdalující se záda. Kdo by taky v dešti okouněl na návsi...

Maminka měla vypranou první várku prádla. "Jani, na půdě zůstaly šňůry a dokonce i kolíky, stačí pověsit, ale schody jsou tam příkré, počkala jsem z věšením na tebe, za chvíli bude vyprané další, uvolníš mi ten košík?"

A tak jsem jí vypověděla o dočasných podnájemnících, až jsem pověsila obojí prádlo.

Nakonec to bylo snadné. Spoustu věcí nemáme vybaleno a poskládáno, tak jen naskládáme krabice na sebe a Michálkovi mají obývák k dispozici. Kuchyně bude zatím spíš jídelnou, vařit se bude naproti u maminky. V dětském pokojíku, který byl zařízený nejvíc, protože jsem chtěla, aby dcera stěhováním trpěla co nejméně, má Janička už velkou postel, na které se vyspím já a Janka bude nocovat u babičky, stejně jsme s občasným spaním na výměnku počítaly a máma tam proto do kouta dala Janiččino malou postýlku.

Holky Michálkovic přišly už navečer a ukázalo se, že se s Katkou dokonce i známe! Děláme ve stejné fabrice a vídaly jsme se občas v kantýně, než Katka odešla na mateřskou. S Adékou zůstala sama, naštěstí umí šít a plést a většinu toho, co malá potřebovala, dostala darem od kamarádek. Postýlku si přinesla skládací, ale kromě té a tašky věcí pro malou si už nestačila vzít téměř nic.

Už za tmy se objevil Dan, pozdravil se s Káťou, vysypal na stůl hromadu svíček, pár skleniček medu, peníze odmítl a s omluvou, že prý dáme řeč příště, až ta velká voda opadne, naskočil na kolo a zmizel venku v dešti. Nejvyšší čas! Žárovka nad našimi hlavami zablikala a zhasla. Vodu na koupání dětí jsme si už musely ohřát u mámy. Káťa pak přenesla Adélku pod deštníkem  do obýváku. Venku hučela řeka, bylo slyšet, jak se v ní převalují veliké balvany a rozbíjejí se jeden o druhý. Najednou se mi ozval mobil, tohle pípání přece není textovka, ale pak mi to došlo, vybila se mi baterka! Snad ještě mamčin bude nějakou chvíli fungovat!

Ráno jsem doběhla do improvizovaného krizového štábu dobít si mobil. Tam ještě elektřinu měli, z agregátu. Pro Adélku jsem nafasovala kojenecké  sušené mléko a pro Janičku od Bětky kozí- má sice poněkud  zvláštní vůni, ale bude si muset, holka, zvyknout! Protože jiné tak brzy nedovezou, z noci do rána jsme se stali ostrovem spojeným s pevninou jen tím můstkem mezi námi a barákem Jirky a Bětky, který také stojí na skalní vyvýšenině jako středověký hrad. Sýr mi Bětka dala česnekový, prý pro jistotu, kdyby mi ten kozí smrděl, a dokonce měla i čerstvý chleba! A když jsem se jí zeptala, řekla mi - ´no, upekla jsem! Přijď si pro kvásek a příště si upečeš taky!´

A z čeho?

-no z mouky přeci,  tu si meleme na mlýnku po prabábě!"

A tak se Dalibor, přesněji já, naučil housti, přesněji, upéct chleba z obilí nahrubo umletého na mlýnku po Bětčině prababičce, z obilí, původně určeného slepicím!

A to jsem ještě zachraňovala Káťu! Ta šílená ženská se hned ráno vydala domů pro Mícu, kterou prý slyšela mňoukat na jabloni. Málem by se tam byla utopila! Musela pro kočku až nahoru na strom a když ji konečně ulovila, ztratila rovnováhu a spadla do vody, ještě, že to ke břehu neměla tak daleko. Přišla zmáčená až do pasu, hlavně, že s kočkou pod paží, ta jí ale strachy utekla na půdu, kde jsme ji lovily téměř hodinu, zatímco dole řvala hladová Adélka. Káťa to samozřejmě odnesla nachlazením, byl by zázrak, kdyby ne! A Míca? Ta nám nahoře na půdě po několika dnech vysypala do košíku i koťata.

Kočka se o sebe postarala, ale Káťa měla štěstí, že tu koupel neodnesla zánětem plic! Několik dní jsem měla na krku děti dvě, protože Kateřina hořela horečkou a Adélku jsem jí nosila jen na chvilku, na kojení. Chvílemi jakobych měla na krku děti tři! Paní Daniela měla nemocné klouby, byla jsem ráda, když občas uvařila, v tom se střídaly s mojí maminkou. Policie v noci vydala zákaz přecházet přes most, který spojoval obě části vesnice a pro mléko a pro sýr k Jirkovi a Bětce se ten den muselo přes vršky a údolí. Na krizovém štábu  běžela jediná televize ve vsi a tak jsme se u ní navečer scházeli, abychom se dozvěděli něco nového. Naštěstí v horách začínala voda klesat. Ale u nás ani omylem!

Když večer děti byly uložené k spánku, ne že by jen tak usnuly za hučení té vody, to byl silný doprovod k bouchání oken na půdě, jsem si usmyslila podívat se k Zaorálkům, Jak se asi mají.

V bundě s kapucí jsem vyběhla ven, chvilku se zdálo, že déšť je jemnější, a klusem jsem se vydala k protějšímu domu. Přeběhla jsem mostek, i když voda tu a tam přetékala přes okraj. Naštěstí je dlouho den, i když je taková deštivá tma.

"Ahoj Jirko", pozdravila jsem, "jdu na panáka, asi to nějak potřebuju, plný barák dětí..." 
"Kde je Bětka?"

"Je ve štábu. Pojď, naleju ti, jsi celá zkřehlá."

"Neruším? Ne? Ale potřebovala jsem už změnu, na chvíli k normálním lidem. Co děti?"

"Dělají, že spí. Co jim teď ve tmě zbývá."

Na stole stála jediná čajová svíčka, a Jirka vytáhl dvě štamprlata. Ani nebude čím je umýt, voda je taktak na pití.

"Hodím poleno do krbu, chceš? Měl jsem rozdělanou práci, tak jsem nestih´... stejně tohle je u nás práce ženský."

"Ne ne, půjdu." Bylo mi trapně, že tu je sám a já okouním. Každý přeci máme svých problémů dost. "Raději půjdu, než zas začne pršet."

Uslyšeli jsme divné rachotící zvuky. "Jdu s tebou." Nekompromisně se vyjádřil Jirka, jen vklouzl do holinek a byl venku.

Za chvíli byl zpátky: "Jano, měla bys rychle přejít na druhou stranu, já musím zůstat tady, kvůli děckám a zvířatům. Zajdi pak za Bětkou, prosím tě...řekni jí, ať dneska už radši nechodí domů, kousek místa se někde najde. Půjčím ti baterku."

"Neboj se, vezmu Bětku na noc k nám," ujistila jsem Jirku a přeběhla jsem ten kousíček zdiva, který ještě spojoval oba břehy. Zatím držel, ale chvěl se mi pod nohama, nebyl to příjemný pocit.

"Jsem já zodpovědnější, než ta Káťa?" nadávala jsem si, "málem jsem tam uvízla! Máma by umřela strachy, ani jsem jí neřekla, kam jdu." A celou cestou do štábu jsem se klepala strachy, mně každé nebezpečí dochází až se zpožděním. Oddychla jsem si, když jsem tam Bětku ještě zastihla.

"Váš mostek asi nevydrží do rána," záměrně jsem přeháněla, "Jirka ti vzkazuje, že máš přespat u nás."

"A co kozy? Ráno musím dojit! Jíra to sám neudělá!"

"Ráno půjdu s tebou vrchem a pomůžu ti, ale dneska zůstaň u nás..." prosila jsem ji a opravdu jsem o ni měla strach.

"Já tam mám přece děti!" nedala se Bětka. "Že já někam chodila!"

"Neblbni. Děti potřebují mámu živou a zdravou. Do rána zůstaneš u nás a ráno se uvidí. Teď je to nebezpečné."

Seděly jsme doma a nemohly jít spát. Janka byla klidná, naštěstí, ale mimino cítilo nervozitu nás všech, Káťa je statečně houpala na rukou, až jsem měla obavy, že se poblinká.

Voda není, elektřina nejde, lednice - teď spíš jen skříňka - prázdná, špajzka taky, večery jsou chladné a vytrvale prší. Sice už ne ty prudké přívalové deště, ale prší.

Most do rána nevydržel. Což o to, Bětka se smířila s tím, že vše musí obstarat Jirka, ale voda vymlela břehy  a zaplavila silničku vedoucí k našemu domu. Přece se nebudeme brodit tou blátivou špínou někam dolů do vesnice? Budeme muset obcházet shora druhou stranou.... no to je nadělení. A žádný mužský v domě.

Jediná naše spása byla moje mamka. Co já se jí nanadávám za ty čínský polívky! Jsou samý glutamát, ale ona je miluje. A tak jich měla doma pěknou zásobárnu. Hlad člověka donutí sníst leccos. Museli jsme to takhle vydržet dva dny, skutečné Robinsonky na ostrůvku uprostřed vod a bláta. Za námi duněla řeka, mlátila o sebe obrovité balvany a nechápu, jak, ale tekla metr nad korytem. Raději jsme se ani nedívaly ven. Živily jsme se tím, co zůstalo na lodi, tedy ve vejminku. Když děti usnuly, zahřívaly jsme se čajem s medem, který přinesl Dan, až po uši zamuchlané v dekách a vzpomínaly jsme na buchty a na koláčky, na svíčkovou na smetaně a na všechny ty dobroty, které si dáme, až to všechno přejde, protože jednou to už přece přejít musí!

Jirka na tom byl hůř. Aspoň podle Bětky. Na všechno sám, děti doma, což o to, jídlo prý bylo, ale vody málo, a sousedi žádní. Prachařovi odjeli ještě před povodní, naopak jejich kočky běhaly k Zaorálkům na mlsandu. Jo, kozí mlíčko jim chutná.

Ráno nepršelo. Voda byla stále velice divoká, ale sluníčko, které občas prokouklo skrz mraky, vypadalo jako malý zázrak. Šly jsme se podívat. Káťa hlídala drobotinu, nerada jsem s ní sice nechávala Janičku, přijde mi nezodpovědná, pořád si na něco stěžuje. Jak teď nemá své podpadky a minusukni a nalíčený obličej, vypadá najednou jako obyčejná husa. Nechci být zlá, ale kamarádka to nebude, za těch pár dní to zcela jistě vím. Zato Bětka je fajn ženská. Asi i Jiří bude fajn...

Teď na sebe mávají přes vodu a Bětčiny děti cosi křičí, není jim rozumět. Přečkali noc, to je dobře.

A nad hlavou letí vrtulník, už poněkolikáté. Že by něco hledali? Tak máváme a pokřikujeme taky, mohli by nám z nebe poslat nějaký balík!!

Třetí den nám zaklepal na dveře Jirka. Prošel prý vrchem, u hájenky je hlubší koryto a pevnější most ještě po Němcích, ten vydržel.  Až se vymanil z objetí Bětky, která ho šla upusinkovat, vybalil z batohu  dva litry mléka pro děti, koláčky sýru a lahvinku slivovice, abychom tady prý my holky neumrzly. A ještě kilo mouky a pár vajíček, omlouval se, že ani ty potvory slepice nenesou. Po těch čínských polévkách to byla přímo mana nebeská!

Cesta prý byla dobrá, jestli mu můžeme věřit. V lese je zle, hodně povalených stromů, stékající voda vymlela nová ohromná koryta a nezpevněná půda se i s kameny svalila na silnici, kde zablokovala průjezd auty. Taky proto se k nám nikdo nedostal. To pomlčel, aby nás nevyděsil, že bohužel to porazilo projíždějící auto. Řidič byl těžce zraněn a nemohl ven, zůstal bez pomoci celý půlden, až ho našli a vyprostili vrtulníkem.

Katka se na nic neptala a už si nalévala druhou slivovici.

"Do vesnice už přijeli záchranáři. Tak se brzo dočkáte vody a pomoci."

"Jirko, jdu s tebou..."

"Ne Bětko, ještě tady počkej. Už bude brzo konec. Já běžím za dětma."

S Bětkou jsme ho alespoň doprovodily nahoru k hájence. Původně chtěla jít Bětka sama, ale já se bála, aby si nakonec neprosadila svou a neodešla s Jirkou na ten jejich "ranč." Ale Janinku jsem raději nechala doma v bezpečí a dobře jsem udělala. Po cestách byla opravdu vymletá hluboká koryta, ještě by jí někde uklouzla nožička, raději nepomyslet... Most u hájenky ale vypadal neporušený, z pevného betonu, asi opravdu ještě po Němcích. Dan venku na zahrádce zasypával vodou vymletou rýhu. Jak nás spatřil, hned nás zval dovnitř, ohřát se...S tátou Josefem, ovdovělým revírníkem před důchodem, hospodaří sami, mladší sestra Martina studuje v Lednici zahradní architekturu, podle tatínkových slov moc šikovná holka. Dostaly jsme po šálku lipového čaje a Jirka sklenku medu pro děti a pár zbylých svíček. Další svíčky slíbil Dan odnést Jirkovi na ranč, až je s tátou udělají, knotů mají dost a mezistěny ještě zbyly od loňska, snad bude ještě dobrý rok, až se vyčasí...O té předešlé povodni bylo prý hůř. Letos jim zaplavilo jen sklep, jak stoupla voda ve studně.

Jirku jsme doprovodili společně a Dan šel kus cesty s ním, stejně by prý musel tím směrem na pochůzku za tatínka, kterého bolí kolena. To nás uklidnilo a vracely jsme se domů o něco veselejší. Cestou jsme se zastavily v krizovém štábu, kde zrovna běželo zpravodajství, nahoře voda klesá, sníh je už z velké části pryč a blíží se k nám tlaková výše, snad se cestou nevyplní a bude už konečně líp...Zastavila se tam i majitelka konzumu paní Smutná a slíbila otevřít pozítří dopoledne, když jí někdo přijde vypomoci, protože ani jí nejede elektřina a svítit si čelovkou na paragony a zároveň obsluhovat, to prostě nejde. Bětka se jí hned nabídla, stejně tady prý nemá co na práci. Je zajímavé, jak lidé drží pospolu, když je stmelí dohromady  nějaké neštěstí. I ti, o nichž mi Bětka povídala, že zadarmo pro nikoho nic neudělají, v této situaci byli ochotní přiložit ruce k dílu a nechtěli za to ani tolik, kolik jim lidé byli ochotni dát! U cisterny jsme pak vystály frontu na pitnou vodu a u pojízdné prodejny další frontu na chleba.

Záchranáři odpoledne skutečně dorazili až k nám nahoru, odvezli Katku s Adélkou do turistické ubytovny ve Městečku a místo spadlého mostu spojili oba břehy dočasnou konstrukcí. Naštěstí se u nás povodeň obešla bez obětí, až na pár utonulých zvířat, říkali...Jinde prý bylo hůř. Bětka se už večer mohla nastěhovat domů, ale po pravdě, bylo mi bez ní smutno a tak jsme u nich konečně v klidu splkli při slivovici.

Po dvou štamprlích slivovice (začínám si na ni nebezpečně zvykat!) jsem se nějak rozpovídala a dokonce přišla řeč i na Jardu, na rozvod a na to, že mi za celý ten čas, co nám tady s Janičkou klidně mohlo jít i o krk, ani jedinkrát nezavolal! Mohl se zeptat alespoň na malou, je to přece i jeho dcera!

"Co z toho máš," vzal mne Jirka kolem ramen. "Vybodni se na něj. Tady u nás na ocet dlouho nezůstaneš, odhaduji, že o nejbližší zábavě se o tebe Dan s Robertem porvou!"

"To snad ne," popotáhla jsem nosem. "A Roberta vůbec neznám."

"Ale znáš, přece ten záchranář, co od vás stěhoval Káťu," připomínala mi Bětka. "Nejstarší kluk od Bláhů...Jen se ti nestačil představit, jaký teď mají šrumec. Jíra má pravdu, plete se jen v tom, že svobodných a rozvedených, co by se porvali o každou hezkou holku, která chce bydlet na vesnici, je tady víc. Chtěla jsem se tě zeptat, co tě drží v té fabrice? Místo bys sehnala i někde blíž a možná i líp placené. Tuhle u nás v obchoďáku hledali prodavačku."

"Prodavačku? To ne. To není dobrá pracovní doba, a navíc, no, je to dřina. V továrně mám šanci na postup, to víš, taky nechci být mistrová pořád, ale cítím, že mám našlápnuto..."

"No, sama časem uvidíš, jak ti bude dojíždění svědčit. Nebo se něco naskytne tady."

„Nebo vyrobí sestřičku pro Janičku!" plácl vesele Jirka a všichni jsme se rozesmáli.

Veliký balvan se nám odkutálel z hrudí a já jsem moc ráda, že jsem našla přátele, kamarádku, pomocníky, prostě prima lidi.

 

Aggitta, Lydie Dostálová, veronica-eve

foto: Zuzana Skácelová