V hrnci už to pořádně vře a pomyslná poklička skrývající zákulisí mé tvorby nadskakuje a odhaluje malá tajemství.

Kdepak, u nás pod svícnem nenajdete největší tmu. Ručně vyšívané ubrusy miluju. Nemumifikuju je ve skříni, ale zdobí každý týden náš jídelní stůl. A protože neprovozujeme sterilní domácnost ani bezdrobkové hospodářství, tak dostávají během dne pořádně zabrat. Hned v pondělí ho syn otlapká rukama od banánu. V úterý večer mi nechtěně ukápne kečup na zdobený okraj, ve středu se kamarádka zastaví na kafe a zvýší počet znečištění na více než malé množství:) Ve čtvrtek a pátek si vyčerpáním už ani nevšimneme, že přes prostírání protekl čaj k večeři, no a v neděli ho známí při hře Dominion polijí vínem.

Nemyslete si, že po náročném týdnu mám ještě chuť přepírat něco v ruce. Žádná vlažná vodní lázeň, ohnutý hřbet nad lavorem nebo zbytečně strávený čas v prádelně. I ten nejcennější skvost se nebojím mučit v pračce na bavlněnou 60-tku s aviváží a ždímáním. Ruční praní je pro mě v 21. století dávnou minulostí. Už při zhotovování ubrusu myslím na to, aby se výsledný skvost dobře udržoval. Proto vyšívám většinou na bílou bavlnu, kterou předem několikrát vysrážím, aby se ubrus později nescvrknul a nezdeformoval výšivku. Pak začišťuji okraje speciální patkou šicího stroje, aby nedocházelo k jejich třepení. Vyšívám převážně českou vyšívací přízi Balerina, která krásně zachovává barvu a při praní se nerozpíjí do okolní látky. Aby výšivka i po stovkách hodin v pračce působila plně, vyšívám třemi vlákny moulinky přes dvě vlákna ve struktuře látky.

Vznikne tak krása, která klidně přežije generace, než si ji znovu někdo zamiluje a začne používat. A díky vynálezu prací skříňky doufám, že i on napíše tučně: neperu ručně:)

Vaše Petra F.