Prokašlala jsem se do dalšího šedivého rána. Kašli na všechno, radilo v cílové rovince ranního maratonu unavené tělo. Srdce to vidělo jinak: Koukni na ty tulipány - škoda je nechat umřít jen tak ve váze. Co Bety - horečku už nemá, spát nebude... zavřeš ji na celé dopoledne do virtuální pozlacené klícky? A chátrajícího krámku na Fleru ti líto není?

"Bětko, mám nápad - nafotíme nově nějaké tašky. Půjčíš mi mobil... a zahraješ si na modelku, co ty na to?" "Ani náhodou - modelku dělat NEBUDU!"  odporuje puberta... "No tak budeš fotit... a modelka budu já," nevzdávám to.

Po třiceti minutách: "To nás chceš obě hnát do toho mrazu??" 

Jedno prostěradlo, několik připínáčků... fotoateliér hotov!

Za dalších třicet minut 200 fotek, rozjuchaná máti a dcera dusící se smíchem... Nad generační propastí postaven most společného prožitku. Vydrží třicet dní, třicet měsíců, třicet let?