Aneb jak se o hrnčířské nástroje starat.

Pořizování kvalitních nástrojů už není jen výsadou řemeslníků, nýbrž i zapálených amatérů.

Nechci tu rozebírat toto směšné dělení, ale všechny vyzvat k vyslovení svého názoru.

V dílně bych našel jak nástroje profesionálně, tak i svépomocně stvořeny.

Používám nástroje z různých materiálů a některé si i dle potřeby dotvářím.

Osobně preferuju co nejpřírodnější materiály a spíše ty masivní.

Bytelné kovové čepele, rydla z nástrojářské ocele, nerezovou cidlinu, bytelnou hudební strunu, přírodní houbu a kůži, dřevěné špachtle a čepele preferuju z tvrdého materiálu a očka na přetáčení co nejtenčí a nejostřejší.

Vždy po nějaké době se mi některý nástroj tak zabydlí v ruce, že dokud se úplně neztratí, tak jej dobrovolně za jiný nevyměním. Pak mi ale vždy chvíli trvá, než si zvyknu na nový. Většinou hledám podobný. Přesto se mi dost často stane, že přičichnu k jiné technice či přístupu a výsledkem je užívání naprosto odlišného nástroje, úplně odlišnou technikou. Hodně jsem si to uvědomil třebas u přetáčecích oček. Ty jsem preferoval co nejrovnější a z hodinového pérka. Pak jsem přešel na obtáčení – přetáčení, jak je libo, pomocí nožíků a špachtliček, nebo i škrabek, jako se používá na výrobu sádrových forem. No a momentálně se mi v ruce usadilo očko, které je kulaté.

Nejspíš záleží na spoustě okolností?

Jindy jsem zas řešil, jakou špachtli. Ve velké oblibě jsem měl jednu z buvolího žebra, ovšem o tu mne připravilo štěně při chvilce mé nepozornosti a tak mám na výběr už jen z dřevěných. Plastové nástroje, včetně karet, používám nerad, takže o jejich kvalitě moc nevím.

Obecně se ovšem přikláním k práci s tím, co je po ruce. To pak totiž z části výsledek tvorby dokáže ovlivnit a věci nejsou tolik strojené. Mám jako čepelku i jeden břidlicový placák ze střechy a je moc fajn.

Přesto nejvíc nástrojů mám ze dřeva. Nejlepší se mi zdá dřevo z peckovic. Hrušky a švestky.

(hruškovice se slivovicí se v dílně taky neztratí) Toto tvrdé dřevo se opotřebovává vcelku přijatelně. Ovšem jako jeho největší klad považuju jeho odolnost ve střídavém prostředí. Sucho a voda a furt dokola. Těmto nástrojům, včetně dubových vyhovuje i jen čistě mokré prostředí. Stejně jako základům Benátským (Venezia), které se ve vodě změnily na „skorokámen“ a jejich pevnost je spíše větší, než jaká byla při výrobě. Dost často tak nechávám nástroje v kalníku a vysuším je až po několika dnech, či týdnech. Záleží co se prostě zrovna dělá. Problém mi nastane, když používám nástroj z měkkého dřeva a zapomenu na to. Takový kousek pak po vysušení a opakování pár takových cyklů jeví velké opotřebení, až zničení. Ovšem pokud jsem nechal ocelovou čepel v bahně, překvapilo mne, že nebyla rezavá. Prostě dobrej konzervant je ta naše hlína.

A jak to děláte vy?