Všechny děti si potřebují hrát. Jak je tedy možné, že některé děti bezradně bloumají mezi hračkami a zdá se, že neví jak na to? Hra je křehké kouzlo.. něco jako pro dospělé láska. Nelze bez toho žít, ale ne vždy je to, to pravé..

Hra je pro dítě prostředkem k porozumění okolnímu světu. Když něco vidí či zažije nedokážou o tom pak v klidu přemýšlet, potřebuje si to vyzkoušet na vlastní kůži - ale jen nanečisto... a třeba i mnohokrát za sebou.. než pocítí, že "tomu přišlo na kloub". A to je možné ve hře.

Dospělí jsou pro děti vzorem, který touží napodobovat.

Už to samo o sobě říká, že asi není dobrá cesta, věnovat všechen svůj čas dítěti a pořád si s ním hrát (přesněji řečeno - po celou dobu, co dítě bdí). V dobách našich předků to ani nebylo možné. Když neexistovaly stroje, bylo třeba v domácnosti prakticky celý den pracovat. Byla to práce, kterou se dalo pozorovat a porozumět jednotlivým krokům bez vysvětlování. Rodiče byli v pohybu a velmi často si k práci i zpívali. A když se něco hýbe, tak je za tím nějaká energie - a děti tuto energii cítí... ba dokonce by se dalo říci, že se cítí být její součástí. A teď si zkusme představit tuto energii jako nějakou pomyslnou kouli či auru, která konajícího dospělého obklopuje... malé děti chtějí být v jedné místnosti s někým dospělým právě proto, že potřebují tuto sílu, na kterou se napojí. Cítí se pak v bezpečí... malé bytůstky či dušičky, které přišly odněkud z vesmíru se cítí být s tím svým dospělým průvodcem na planetě Zemi - tady a teď. A když se dítě cítí v bezpečí, může se věnovat té své malé magii.. hře.

Dnešní civilizovaný svět přinesl rodičům nejen usnadnění práce díky strojům, ale i takovou malou zákeřnost, kterou je práce na počítači.

Je to sice pro nás dospělé plnohodnotná práce, ale ve vnímání dětí je to něco jako meditace. Nic se nehýbe... vypadá to, jako by rodič nic nedělal. Navíc rodič v té chvíli potlačí vnímání "tady a teď"... je někde ve své hlavě... zahloubán v myšlenkách. Většina dětí to řeší tím, že se snaží rodiče z tohoto stavu vědomí vytrhnout a "ustavičně je ruší":-) Podobně je to i s filmy či knihami. I když zde je možné se, s postupem věku, s dětmi naladit na "společnou meditaci" a děti (na to již zralé) tímto světem pomalounku provázet. Nejlépe prostřednictvím pohádkových knih.

Zkuste si na chvíli hrát na někoho, kdo pracuje na počítači

... asi to nebude zrovna moc zábavná hra:-) Děti sledují práci dospělých i ve chvílích kdy se zdá, že se nedívají. Vše sledují "po očku". Jedna z nejoblíbenějších děských her, je vaření. Už lezoucí batolátka vytahují "po vzoru svých maminek" hrnce a vařečky ze skříněk. Později házejí barevné kostky do hrnce a míchají. A větší děti pečou bábovky, vaří polévky, připravují čaj... a s hrdostí nosí rodičům ochutnat. Ano, v těchto chvílích je přirozeně vhodné přerušit na chvilku práci a věnovat se dětem.

Fantazii je třeba dát prostor k rozletu.

Děti také rády zametají, odhrnují sníh, strkají něco do pračky, zatloukají kladivem, šroubují a v dnešní době i telefonují. Kouzlo je v tom, že nutně nepotřebjí dokonalou zmenšeninu našeho nástroje, ale jejich obrovská fantazie si dokáže hrát i s kostkou, větvičkou nebo starým (pro nás již nefunkčním) přístrojem. Nejen holčiky si rády hrají s panenkami. Hrou se učí, jak rodiče pečují o své děťátko. Nejlepší je panenka, která nemá předem daný výraz v obličeji. Oči a pusinku lze jen lehce naznačit, tak aby se panenka mohla smát, zlobit, plakat či spinkat. Oblečení by mělo být jednoduché, tak aby jej děťáto dokázalo samo převléci (případně může přijít poprosit o pomoc, což je zase přirozeně vhodná chvíle se dítěti věnovat:-) Pak už jen stačí pár šátků, košík či postýlka, aby dítě mohlo paneku uložit ke spánku, zavinout či si přivázat na tělo (po vzoru některých nosících maminek).

Rodič může pro dítě pravit prostředí lákající ke hře.

Ještě než se děťátko probudí, může jeho dospělý průvodce připravit míto pro hru a vhodné hračky. Méně je více - pokud bude v místnosti "hromada" dětských hraček, bude to dítě pravděpodobně spíše rušit. Dítě si totiž hraje srdcem, dříve než hlavou. Když vejde do místnosti a zahlédne hračku (třeba hedvábný šátek), tak k ní přiběhne a chytne ji do ruky. Teprve pak přijde nápad, co s tím (šátek si dá na hlavu a promění ho tím v závoj a sebe v princeznu:-) Po chvilce šátek sundá, zatočí se s ním dokola a zaraduje se jak krásně vlaje - a najednou je z holčičky víla. Pak zahlédne panenku a šátkem ji přikryje v kolébce... Takto může hra s vhodnou hračkou pokračovat třeba "donekonečna". Rozdíl mezi dítětem a dospělým je v tom, že dospělý když vejde do místnosti a zahlédne hračku - třeba šátek, tak nejprve pomyslí na to, proč leží na zemi a není uklizen. Pak teprve jde, zvedne šátek a uklidí jej. Dítě tedy nejprve koná a pak teprve přemýšlí - dospělý nejprve přemýšlí a pak teprve koná... většinou:-) Když rodič v místnosti uklidí a na vhodné místo položí pár zajímavých hraček, které spolu nějak mohou soviset (panenka, postýlka, šátek... / domeček pro skřítky, figurky, pár šátků...), tak k nim dítě pravděpodobně nadšeně přiběhne... a jakmile jednu z hraček vezme do ruky, tak jej určitě napadne, jak si hrát...

Hra rodičů s dětmi má také své místo.

Vše by mělo být v rovnováze - chvíle, kdy si dítě hraje samo by se měla střídat s chvílemi, kdy "dospělý průvdoce" nabízí aktivitu dítěti či je dítětem vybídnuto ke společné hře. Krásným příkladem je společně muzicírování, prstové hry s rýmovanými říkadly, malování, modelování, společné vaření, ruční práce, kutění či práce na zahrádce... anebo výlet, procházka či společné řádění:-)

Kouzlo volné hry je v tom, že se dítě učí kreativitě a svobodomyslnosti.

V dnešním světě na rodiče útočí reklama na "kreativní hračky, které dítě rozvíjejí". Většinou mají jednu či více funkcí, které mají dítě dovést ke konkrétnímu cíli (aby se něco naučilo). Dítě se pak stává "otrokem funkce" - hraje si s takovou hračkou do té doby, než přijde "nakloub", tomu jak to funguje. Někdy to zkusí ještě párkrát, ale většinou jej pak už taková hračka dál nezajímá a nehraje si s ní. Existují ale i takové hračky, se kterými si lze hrát znovu a znovu a přitom pokaždé jinak. Jsou to hračky, které nemají žádnou konkrétní funkci a dítě musí použít svou fantazii, aby si s ní mohlo hrát. Odpradávna to nebylo pro děti nikterak těžké. Hračky, tak jak je známe dnes, totiž neexistovaly. Děti využívaly ke hře přírodniny, které nalezly venku.. či hrnce, vařečky, kolíčky, zbytky látek, košťata, kladívka, šrouby, které ukořistily rodičům.. anebo jednoduché hračky, které jim (pra)rodiče vlastnoručně vyrobili (panenka uvázaná z kapesníku, koník vyřezaný z polínka, pár kostek, trakař..). I dnes můžeme děti nechat, aby si sami našli podobné hračky či jim nabídnout hračky jako jsou dřevěné kostky, šátky (ideálně více jednobarevných), jednoduchá panenka či skřítek, figurky zvířátek... Takové hračky jsou skutečně kreativní a dávají dětem svobodu... si volně hrát.