Ráda používám při své tvorbě přírodní příze. Na rukavice mi materiál poskytuje lama, kterou chovají v Peru.  Ale ponožky do krpců k valašskému kroji, ty musí být upleteny z ovčí vlny. A že jsem se těch fusek pro svou dceru, tanečnici z folklórních souborů, něco napletla. Musím přiznat, že o lamách toho moc nevím, ani jsem žádnou neměla možnost pohladit. A Peru? To je sen, který se mi asi v tomto životě nesplní.

Zato oveček je u nás na valašských kopcích zase plno. Pozorovat je a pohladit není žádný problém. Jedno stádo se v létě popásá u naší chalupy. A dvě ovečky - matka s dcerou žijí na školním dvorku školy, ve které bydlíme. 

Mamka ovce se popásá, je velká a potřebuje hodně trávy, protože její malá, hopsavá neposeda by pořád pila. A tak se jednoho dne stalo, že stará zjistila, že trávy na jejím oploceném pozemku už není dost, ale za plotkem  - tam se to zelená!

Co by pro svou malou neudělala. Plotek pro ni nebyl žádnou překážkou, zničila ho, nějak vytvořila  cestu i jehňátku. A tím začala jejich velká výprava  za lepší travičkou. Šly a šly, popásly se na hřišti a štěstí jim přálo. Branka z hřiště je otevřená. Co je za ní?  Zvědavost je vede dál, pryč z hřiště, dál do světa. Bohužel, za brankou je silnice a kruhový objezd. Tam toho moc k snědku není, akorát hluk, auta, asfalt, co teď?  Zděšeně prchají. Utíkají, utíkají co jim nohy stačí. Až je ty jejich rychlé nožky donesly do parku. No to je něco, to je pochutin, tady se budeme mít! To bude život, jásaly naše dvě uprchlice. Ale to už se o jejich útěku vědělo a aniž by se nějak moc napásly, byly potupně odvedeny zpět na dvorek. 

V dnešní době, kdy se neustále v médiích i mezi lidmi probírají uprchlíci, mne při tomto nedělním, pravdivém zážitku s ovečkami, napadlo jediné.

I ta ovce se rozhodne jít za lepším, aby měla pro svou malou dost mléka, aby jim bylo dobře. Říká ji to její zvířecí instinkt. Nevím, co by mně říkal můj lidský, mateřský instinkt, kdybych žila v zemi, která by byla pustošena a ničena dlouhou a nekončící válkou.