"Mami, jak vnímáš hranice – jako dobro nebo zlo?" vybalila na mne Naty. Mé zvednuté obočí a blikající otazníky v očích ji přiměly otázku dovysvětlit. "Mám napsat seminárku do Etiky o mých hranicích tolerance v problematice uprchlíků... a nevím si s tím vůbec rady. Jediné, co mám, je trefný citát z Facebooku. Poslouchej..." a začala hledat v mobilu. "Tady: Pokud cizí pes podleze plot, protože ho soused bije, zaslouží nakrmit a ochránit. Pokud podleze, aby mi sežral maso na grilu, zaslouží páskem přes zadek a odvést zpátky. Pokud podleze, aby mi pokousal děti, zaslouží chytit a utratit. Ani v jednom případě mě náboženství psa nezajímá.“

Vzala jsem si čas na rozmyšlenou. (Někdy chvíli trvá, než své myšlenky obleču do slov.)

Hranice - chrání nebo omezují? Coby dospívající jsem zažila hranice, které omezovaly. Jen nákup oblečení v sousedním Polsku byl před rokem 1989 vysoce adrenalinový zážitek... Před šesti lety jsem zažila hranice, které chránily. Do Izraele jsem letěla v době "arabského jara" a cítila se tam mnohem bezpečněji s všudypřítomnými ozbrojenými vojáky za zády. A loni v létě právě Naty měla "čest" si takříkajíc sáhnout na krvavou akci palestinských sebevražedných atentátníků v centru Tel Avivu!

Kde mám JÁ  svou hranici tolerance v problematice uprchlíků valících se do Evropy? Většina z nich vyznává islám – a od přátel z Izraele vím, jak agresivní a málo tolerantní je toto náboženství... V sousedství bych dokázala akceptovat přítomnost křesťanské uprchlické rodiny, ale ubytovat je ve svém obýváku bych si netroufla. V zájmu všech... Muslimským uprchlíkům by měly, dle mého, poskytnout pomoc a náhradní domov bohaté islámské země. Proč se toto neděje? A proč sami uprchlíci „netouží“ po azylu u svých "bratrů ve víře"? Jsou jejich úmysly vůči nám, Evropanům, opravdu tak čisté??

Podtrženo, sečteno: Muslimští uprchlíci za plot, křesťanští uprchlíci v mém sousedství, ale ne v mé kuchyni…