Povídka vzniklá společným psaním v klubu Klíčení. Chcete-li se přidat k tvorbě příběhu, vstupte do klubu.

 

VÁNOČNÍ PŘÍBĚH

Jinou práci jsem nesehnala, než tuhle otročinu u pokladny. Píp, píp, píp,...šoupu zbožím po pásu a doufám, že dnešní předvánoční nákupy přežiju. Jindy bývají i chvíle, kdy u mé kasy nikdo nestojí, ale 23. prosince davy šílí a mohu být ráda, že mne neodnesou i s pokladnou.

Nesnáším to pípání. Pokladna vedle pípá o čtvrt tónu níž, to je k nesnesení. Snažím se kouzlit úsměv, a řeknu "Veselé vánoce". Kamera stále hledí.

Když je klidněji, vymýšlím si příběhy o svých zákaznících, třeba když platí víno a bramborové lupínky, vím, že se chystá mejdan, když květiny a bonboniéru, jdou přát k svátku a když flašku tuzemáku, pro kterou si sem chodí Jaroušek, známý bezdomovec, tak je jasné, že je mu zima.

Teď kupují všichni balicí papír, háčky na ozdoby, majonézu, pomeranče, a hlavně plné košíky bašty, jako kdyby hrozil hladomor.

A sakra. Tohle mne nemělo potkat... Chlapík s téměř prázdným košíkem, už tím je nápadný...Postava jako Schwarzenegger, oči Alana Delona ze starých filmů...Vůbec ho neznám, vidím ho prvně v životě. Už od pohledu někdo, kdo sem zabrousí jednou za čas, snad za rodiči, nebo...Nevěřícně koukám na pět, slovy pět pomerančů , dva rohlíky a kelímek bramborového salátu. A hlavně mám co dělat, abych se soustředila na ty s prominutím blbé tři položky. Házím pomeranče na váhu, abych oddálila čas...

Píp, píp! řve na mne vedlejší pokladna a v hlavě mi z toho buší permoníci. Ne, asi jsem už fakt přetížená, potřebuji volno jako sůl...Svátky prospím!!!

Uff! Zdá se, že bylo všechno v pořádku, chlápek použil pískací kartu, zhrábl svůj mikronákup do tašky za kačku a ztratil se v davu odcházejících. Zvláštní, že mi žádný příběh nenapadl, asi je to tím fofrem, zřejmě ho už nikdy neuvidím  a nestíhám si to ani uvědomit, protože další nákup je opět chuťka, sladce navoněná dáma v kožíšku se svým manželem coby šerpou, čtyři porce lososa, nejdražší šumivé víno, jaké máme na skladě,  zvláštní, že si ho nekoupili raději ve vinotéce, becherovka, whiska Tulamore Dew, spousta exotického ovoce, tygří krevety... Proč tohle nekupují někde ve velkoobchodu? Chtějí se jen před někým ukázat, na co mají? Asi... Kód musí samozřejmě vyťukat, je to kreditka, každpádně jsem ráda, když té dámě vidím vyšívaná záda kožichu, ten parfém byl k nesnesení.

Do konce šichty zbývají dvě hodiny, ještě jsem neměla čas zajít si ani na kafe, ale někam přece jen zajít musím... Volám do mikrofonu na prostřídání, ještě, že jsou dvě holky ve skladu na dokládání zboží.

"Veselé Vánoce, Katko," cpe mi bezdomovec Jaroušek před nos snítku jmelí, kde ji asi sebral? Zřejmě zbyla  na tržišti. Konečně človíček, na kterého se mohu usmát!

Namarkuji mu jeho obvyklý rum, dnes výjimečně litrovku, asi se bude slavit pod mostem nebo v některém z vybydlených domků určených k demolici, a sáhnu pod pult pro bonus, který tady zapomněla dáma v kožichu, je to čokoládička se Santa Klausem na přebalu. Ať se mají kluci dobře.

Před pauzou jsem stihla odbavit ještě jednoho zákazníka. Dva pomeranče, dvě krásná červená jablka, dva banány, dvě vánoční čokolády, velký plastový náklaďák a roztomilý plyšový koník. Jasně, má dvě děti, kluka a holku, to by uhodl každý. Ale podle zbytku nákupu s nimi buď na Štědrý den nebude, nebo jídlo nakoupila maminka dětí?

Hanka mne prostřídala. Zlatíčko! V zákulisí celé té nákupní maškarády proložené "rolničkami" "Jingle bells rockem" a ještě několika popovými vánočními pseudohity , které už nemohu ani slyšet, odbíhám na onu místnůstku a v rychlosti pouštím rychlovarnou konvici s úmyslem dát si alespoň hlt nesky, než budu muset opět na plac. Pohled na hodinky, už jen hodina a půl do konce šichty.

"Katko, vemte tyhle kolekce a doložte je do regálu," velí šéfová a bere druhou polovinu krabic.

O kafíčku si mohu nechat zdát.

U regálu mi  hned první kolekci dává do košíku postarší paní, má tam ještě banány, mandarinky, malé stříbrné baňky, pohádkovou knížku, něco sladkostí a pytlík psích sušenek, asi žije sama s mazlíčkem, tipuji jezevčíka nebo čivavu a chystá se na návštěvu za vnoučaty, cukroví zřejmě peče sama. Připomíná mi moji babičku, ta mi také dávala pohádkové knížky, mandarinky a cukroví. Upozorňuji ji na slevu čokolády hned vedle v regálu, babička mi nosila takovou tu s obrázky panenek, co se jim daly z obalu vystřihovat šatičky. Přejeme si krásné vánoce, ty slova si teď vyměňuje plno lidí na potkání, ale téhle babičce to věřím, že to myslí upřímně.

Kráčím do skladu pro další zboží a přemýšlím, jaké vánoce si udělám já... Zítra máme naštěstí zavřeno, takže ráno budu vstávat až se sluníčkem. O kaprovi vím, že být prostě musí. I kdybych ho měla jíst sama. A pak... Možná vyrazím do ulic.  Všichni jeli domů, jen já nemám, kam bych jela. S našimi to není růžové, pohádali jsme se kvůli Milanovi a s Milanem jsem se před měsícem nadobro rozešla. Možná potkám kámoše ze střední...

"Slečno!?"

Zase ten podivín s pidinákupy! Ptá se mne na koření do punče, není to sice můj regál, ale je to hned vedle a ukázat mu ho není takové zdržení. Podle značky vína v košíku není žádný boháč. A bude asi pěkně zapomnětlivý, když se v průběhu hodiny vrací do stejného obchodu podruhé.

"Promiňte, moc se tady nevyznám. Přijel jsem na Vánoce za mámou, je tady v domově pro seniory."

Že by špatné svědomí?

"Jsem pilot, neustále na cestách, domů se dostanu málokdy a maminka už téměř nevidí..." zpovídá se mi jako faráři.

Jenže šéfová  už volá do mikrofonu, abych protřídala Hanku u pokladny. Hance jede v půl autobus, poslední.

A já nepřestávám myslet na zítřek. Neměla bych přece jen zajet k našim? Autobus v deset ráno bych ještě stihla. Asi nepojedu, už jsem se tak rozhodla, píp píp, zas by to byla spousta kázání o tom, co mám dělat, a musela bych na půlnoční, píp, píp... a teď držím v ruce punčové koření, tak vzhlédnu a vidím již známou tvář. Tak on si vybral moji pokladnu! Tedy mě! Nejenom víno, ale i pár dalších dobrot přibylo v košíku, budete mít hezký večer, prohodila jsem a usmála se. Ze zvyku i z rozpustilosti.

"Mohu vás pozvat?" otázka mne zaskočila, a jak se zdálo, nejenom mě. Zrudli jsme oba. Říkal to vůbec mě?

Seberu odhodlání ten trapas ukončit: "kam pozvat?"

"No, hrajeme večer v Bílé kavárně, s malou kapelkou, trochu swingu, no, a pak hraje druhá kapela a mohl bych k Vám přisednout, kdybyste přišla sama. Ale můžete přijít  i s kamarádkou, " rychle dodal, asi cítil trochu ty rozpaky.

Fronta narůstá, tak jen lehce odvětím, no, možná, to jste mě překvapil, že jste muzikant.. Vracím nazpátek. "Tak v osm večer, nashle" a zase píp, píp.

"Jo, s kamarádkou, to by možná šlo..." a uvažuji v duchu, koho bych přibalila. Večer ve dvojici mne po těch peripetiích s Milanem a jeho žárlivostí  příliš neláká. Na druhou stranu, být sama o Štědrém večeru? To je stejně ulítlé.

Beru dalšího zákazníka, aby si lidé nestěžovali a můj muzikant či pilot opět mizí v davu. Za hodinu mám padla, uff! Už se vidím na divanu  s nohama nahoře.

Lidí ubývá, ti poslední jsou spíše zapomnětlivci, kterým doma něco chybí, nákupy normálních rozměrů  a tak mne šéfová odvolává na úklid. A nakonec si můžeme nakoupit na naši kartu, jenže brambory už mám, kapra jsem koupila čerstvého z výlovu, snad okurky, pytlík strouhanky, konzervu  broskví, ananas, jahody, ty jsou v akci, proč ne, šlehačku a zmrzku, to jsou moje vzpomínky na dětství a hořkou čokoládu za odměnu, že jsem to přežila.  A motýlí orchidej, ty miluji, vypadají úžasně a přežijí i mou péči-nepéči.

Nakonec jsem tedy nakoupila víc, než potřebuji a nesla si plnou tašku dobrot. Naštěstí to mám domů kousek, nemusím přes celé město. Ale akci "nohy na divan" musím odložit, tedy jestli opravdu půjdu na to divné rande. A mám jít sama a ztrapňovat se, že tam s nikým nejsem, nebo mám vytáhnout Aničku a pak jim dělat křena? Protože Anička je sama, protože sama být chce. Sbalit chlapa zvládne za pět minut a sbalit mu kufr, když jí omrzí, taky. A kdo jiný den před vánoci půjde do kavárny? Jedině snad teta Růža. Tedy, není to vlastně moje teta, je to kolegyně z bývalé práce, ale je o generaci starší, a tak jsem ji adoptovala za tetičku.

Mačkám na mobilu její číslo: "Ahoj, máš na dnešní večer program?

"Katuško, ahoj, ráda tě slyším...zrovna patlám rohlíčky, to víš, možná přijede Pavlík nebo Anetka,"sděluje mi a už ji přímo vidím v zástěře a s rukama od těsta.

Teta Růža má dvě odrostlé děti,  Pavel žije v Německu, Aneta dělá au-pair kdesi na francouzském venkově.

Vybalila jsem na ni to moje podivné rande v kavárně.

"Swing, ten já přímo miluji,"slyším nadšený hlas. "A pokud potřebuješ gardedámu, jsem ti k dispozici, jen co vypnu troubu a hodím se do gala.  Ty také nespěchej, chlapy každý spěch spolehlivě odplaší. Musíme obě předstírat, že jdeme jen náhodou kolem. Dáme si kafíčko, poslechneme si muziku a uvidíme, co bude dál."

Paní Růženka je malinko staromódní, ale pokud jde o mne, tolikrát už měla pravdu, že ji raději poslechnu.

Trochu se mi ulevilo, že jsem to vlastně měla celé komu říct. Růža je taktní, když se nenapije. Musíme si fakt dát jen to kafíčko, jinak převezme velení a bude dámou večera. Třeba se bude hodit, aby se včas vytratila.

Kdoví, co je můj létající muzikant zač. Nejspíš někde práškuje pole a ve volném čase fouká na harmoniku, až jsem se rozesmála při té představě.

Doma jsem vybalila nákup a napustila horkou vodou plnou vanu. Milan vždycky o mně říkal, že jsem taková cachta. Levandulová sůl mě báječně uklidňuje, už chybí jen ta sklenička šáňa s jahodou.

Poslední šampáňo, co mi zbylo ve špazce, si šetřím na silvestra. Milan nemusel počítat peníze, jenže ta jeho žárlivost a požadavek, abych byla doma jen pro něj, mne stála dva roky života. Nemám se co litovat, upekla jsem si to sama a díkybohu jsem s tím ještě měla sílu skončit. Maturitní vysvědčení bez potřebného roku praxe mi bylo ovšem na houby. A o miminko jsem přišla ve čtvrtém měsíci. Tak, a už je to venku. Všichni kostlivci vyskákali ze skříní. Nejvyšší čas udělat ze sebe kočku a vyrazit do ulic!

Oblečení jsem zvolila spíše střízlivé, kozačky, legíny, černé minišaty s páskem.  Ani s líčením jsem to nijak nepřehnala, nechci být za vampa. Růža si jen občas přetře pusu rtěnkou, říká, že linky kolem očí zvýrazňují vrásky. Chtěla jsem, abychom vypadaly jako mamka s dcerou. Pak jsem ji prozvonila a daly jsme si scuka na náměstí před radnicí. Kolem radnice byla spousta stánků s vánočním punčem a já si uvědomila, že jsem letos neměla čas tu zahřívací dobrotu  ani ochutnat. A tak jsem si jeden nealkoholický dopřála. S horkým kelímkem v dlaních jsem vyhlížela Růžu.

Pod světlem lamp jsem ji zahlídla přicházet. Zachumlaná ve svém tříčtvrtečním kožíšku, a klobouček na hlavě. Milé ji vidět pořád stejně. Známe se již několik let, a nezměnila na sobě vůbec nic, i úsměv nosí jako stálou ozdobu.

ˇVeselé vánoce", objaly jsme se na chodníku a došly spolu těch pár kroků do Bílé kavárny. Bylo čtvrt, hudbu jsme slyšely už venku. Aspoň se pořádně dozvím, co je swing. Na kavárně malý plakátek - "Neónový swing" a "Dixík pro potěšení". Jo, tuhle hudbu znám.

"Sinatra, toho miluju", rozplývala se Růža, nejspíš slyšela pro ni známou melodii. Vstoupila hrdě dovnitř, a našly jsme stolek někde vzadu od kapely. Sedělo zde docela dost lidí, a k tomu poněkud dost zakouřeno.

Objednaly jsme si kapučíno se šlehačkou a medovník. Také letitá klasika...Chodívaly jsme na něj o  poledních přestávkách, když byl v práci frmol a nestíhaly jsme oběd v restauraci o dvě ulice dál.

"Anetka předce jen přiletí," zvěstovala mi. "Zůstane až do Silvestra. Nechceš se s ní vidět?"

"Proč ne?"

Aneta končila o dva ročníky níž než já a vždycky byla docela fajn holka. Po půl roce na pracáku se rozhodla vycestovat do ciziny a naučit se francouzsky. Lanařila mne, jenže já měla Milana a pořád jsem doufala, že se změní...bláhová láska!

Swing, swing... Zpěvák se Sinatrovi nevyrovnal, ale moje babička by z něj byla nadšením bez sebe! Růža si pozpěvovala a já byla tiše jako myška, protože v kytaristovi v lesklé vestě jsem poznala mého zákazníka od pokladny. Nelhal tedy, že hraje v kapele. A nehrál zase tak špatně.

Zatím mne nezpozoroval, tak jsem si mohla nerušeně prohlížet já. Hezký chlap. Hm, asi není odsud, a kapela, kdoví, snad něco řeknou. Prý si považují toho, že vystupují zde u nás v Daňkovicích, Karel se tu narodil. Kdo je Karel? Měly jsme přijít dřív, nejspíš se trochu představili. Ten "můj" pilot taky nebude odsud, když musel přijet za mámou... Snažila jsem se i povídat s Růžou, ale nešlo to, velký rámus. Bubeník do toho mlátil podle mne příliš a trumpeťák se prsil až moc. Ale jo, pěkná změna po vší práci a v mém domácím nicnedělání.

"Kačenko, ten kytarista, to je on, viď?" naklonila se ke mně Růženka. "Nikdy jsem ho neviděla, bude tu jen jako host, v týhle muzice nakonec kytara moc nebývá.. pěknej mládenec!"

Jasně že to musel být on, jediná možnost, ostatní byli takoví svěží staříci, to není těžké odhadnout.

"Ahój Růženko!" zahlaholil za námi mužský hlas. "Jsi to ty, holka? Tebe jsem neviděl tisíc let! Co tady pohledáváš?"

Růža udělala Psst, a ukázala na třetí židli u stolku.

"Můj spolužák ze střední, Stanislav Janíček, řečený Stáníček," představila nás. "Katka, dělala se mnou ve Stavoprojektu."

"Tož dáme něco ostřejšího na uvítání ," rozhodl Stáníček a objednak tři koňaky.

"No nazdar," běželo mi hlavou. "Těší mne," hlesla jsem jako slušně vychovaná školačka.

Dobrosrdečně mi potřásl rukou: "Zrovna jsem přemýšlel, Růženko, jakou máš hezkou dceru."

"Dceru mám touto dobou ještě ve Francii," přiznala moje adoptivní tetička. "Katka mi dělala společnost na předvánočních nákupech, viď, Katko? A co ty tady, Stanislave? Snad se svým hudebním hluchem nehraješ na saxík?"

"Leda na taxík," zavtipkoval Stáníček. "Dělám tamtěm klukům šoféra," kývl směrem k pódiu.

Stáníček hlaholil, podvědomě překřikoval muziku. Můj pilot si ho hned všiml a poté uviděl i mne. Zamávala jsem, že ho taky vidím, tak, a mám to za sebou. První část. Pak sem určitě přijde.

A přišel. Hned o přestávce.

"Měl bych se asi nejdřív představit," podával mi ruku.

"To je náš Kája," udělal to za něj Stáníček. "Byl jsem mu za kmotra na křtu a teď zase on zaskakuje za svého taťku. Skvělý chlap to byl, František, pamatuješ si ho přece, Růženko? Měl ještě tři dcery, ale pořád chtěl syna,  a když se mu povedl kluk, říká mi, z toho bude muzikant. Ale on ne, táhlo ho to ke strojům..."

"Dobrý den, pane Janíček, rád Vás vidím, " zcela bez rozpaků a srdečně se včlenil do hovoru mladý muž.

"Já jsem Katka," musela jsem to vrátit na začátek. Přece nebudu v tuto chvíli nejméně důležitá!

Usmál se: "Konečně znám jméno svého anděla zachránce...Hypermarkety jsou moje smrt, nejradši mám takové ty malé obchůdky s prodavačkou za pultem. Doufám, že vás tady ještě najdu, až dohrajeme, Katko."

Růža na mne mrkla a začala se Stanislavem rozebírat poslední setkání třídy po třiceti letech, na kterém nebyl. A tak jsme měli s Karlem pár minut na seznámení. Uteklo to rychle, jen stačil pozvat k baru, až dohrají další krátkou sérii.

Byla jsem v této kavárně jen jednou, a že je tady tak milé prostředí, mě mile potěšilo. Koňak příjemně hřál.

Teta Růža si viditelně užívala, nejen, že hrála její oblíbená muzika, ale její někdejší spolužák na plac nemusel a když se několik párů  roztančilo na parketu pod pódiem, nechala se vytáhnout také a pěkně to rozjeli. "Jako za mlada," vydýchával se Standa a hned poručil lahvinku červeného, prý na žízeň.

"Když pije i řidič, je naděje, že tady nějakou chvíli zůstanou..." domyslela jsem si a po pravdě, byla jsem tomu ráda. Večer s přátelskými lidmi, které jsem sice příliš neznala, ale nikomu z nás to nevadilo, byla přesně ta alternativa, v niž jsem už ani nedoufala.

Posléze se ukázalo, že ostatní členové kapely odjedou svými auty domů, jen Standa s Karlem se pár dní zdrží. Standa má nedaleko dceru, s níž se domluvil, že spolu oslaví svátky a Karlova maminka je opravdu v domově důchodců, to víno, ingredience na punč a dobroty Karel kupoval kvůli ní. Má před operací očí a na náměstí by se svými koleny ani nedošla. Samozřejmě mi to vyzradil bodrý a halasný pan Janíček, zatímco Karel na pódiu kouzlil synkopy.

"Katuško, smím prosit? Ať tady jen tak nesedíte," vytáhl Stáníček i mne.

Páni! Swig jsem tančila snad v tanečních!

Ale Standa ho uměl velice dobře a choval se ke mně jako taneční mistr k žačce, až mi ty kroky nakonec šly.

"Toho mládence znám dlouho, hlavně jeho tátu jsem znal, byla to pěkná rodina, pracovitá a pravdivá. No, měl trochu smůlu na ženskou, ale to ti asi poví sám!"

Skladba skončila, sedli jsme si ke stolu a vytleskali jsme přídavek. Líbí se mi tu, zůstanu i na tu druhou kapelu, a uvidíme, letělo mi hlavou.... I Růženka se zřejmě cítila dobře, domů nespěchala, popíjela vínko a tančila a mistr swingu  Stáníček spravedlivě dělil pozornost mezi nás obě, než se zase objevil Karel a zopakoval pozvání na drink.

Umínila jsem si, že s alkoholem budu opatrnější, kromě koňaku jsem už měla v sobě dvě sklenky červeného a kocovina je ošklivá věc.

"Zůstanu už raději u vína," řekla jsem mu a on objednal stejnou značku, jakou mi už dvakrát nalil Stáníček.

"Máte pravdu, Katko, alkohol se míchat nemá," usmál se. "Nelíbí se mi ženy, které neznají míru."

Měla jsem na jazyku otázku, jaké ženy se mu líbí, ale raději jsem mu navrhla tykání, bylo by to blbý, když jsem si už stačila potykat i se Standou.

A když Neonový swing dohrál, Karel zůstal a protančili jsme celý večer. O ženské, na kterou měl mít smůlu, nepadlo ani slovo, já také nemluvila o Milanovi, nač si kazit hezké chvíle?

Až mi napadla ta hloupá otázka:

"Jak je to s tím létáním, zmínil ses v obchodě...?"

"Pilotuji záchranářský vrtulník. Když se něco semele na dálnici, nebo tak... Žádná romantika, uznej. Holku na to nesbalím, spíš jsem o jednu přišel, Standa ti to beztoho vyslepičil, ten neřekne jen to, co neví. " Karel změnil tón: " Nechceš se bavit o něčem jiném?  Ne, promiň, Katko, ty za to nemůžeš.... Zítra budu u mámy, ale na Štěpána hrajeme ve Lhotce na zábavě, mohla by ses přijít podívat.

"Lhotka, to je dost daleko, nic tam nejezdí," přemýšlela jsem nahlas a v duchu jsem se ptala, co ten chlap ode mne vlastně chce, suchou vrbu, zpovědnici, nebo...?

"Já bych tě svezl," nabídl se. "Mám tady i auto, jenže ..."

Výmluvně jsem cinkla do sklenky.

"A zítra se můžeme sejít třeba tady před radnicí a popřát si.  Jestli tedy nemáš s kým vybalovat dárky," dodal Karel dost nejistě, zřejmě jsem v něm vyvolala dojem, že existuje ještě někdo jiný."

"Chvilku si určitě najdu," slíbila jsem. "Už za ten hezký večer."

Rozloučili jsme se jako kamarádi. Možná jsem v skrytu duše čekala i malinko víc, ale proč tlačit na pilu? Chytla jsem se Růženky pod paží a vyrazily jsme domů. Bydlíme kousek od sebe,  tak jsme ještě cestou chvilku poklábosily, jak jde život a pak jsme zalezly každá do svého kutlochu.

Můj byteček voněl cukrovím a dýchal samotou. Stromeček stál v koutku balkónu ještě svázaný a ozdoby byly na svém místě ve špajzu.

...A tak jsem ten stromeček rozvázala, vnesla do pokojíku, hezky jsem si ho ozdobila a když jsem s tím skončila, bylo dvacátého čtvrtého, půl třetí ráno.

Obvykle si dávám předsevzetí až na Nový rok, ale tentokrát jsem uléhala a se zavřenýma očima a sepjatýma rukama tiše zašeptala "Děkuju".

Nebudu se trápit tím, co bylo, a nebudu mít žádná očekávání. Kája je milý, a když z toho nic nebude, žádné neštěstí.

Užiju si svátky.

 

do vánoční pohody vás naladily Aggitta, Lydie Dostálová a veronica-eve z klubu Klíčení