Milé děti, víte odkud se berou sněhové vločky? Vidíme je, jak padají zhora na zem, ale odkud padají? Z duchen Perinbaby. To je stařičká, ale čiperná babička, která žije v oblacích a stará se o andílky. Společně čarují a vytvářejí nové a nové vločky... 
"Perinbabo, koukej, nesu další" nese jednou večer malý Fištulínek vločky, které právě vyrobil.

"Ty jsou pěkné, Fištulínku, hezky pravidelné, nadýchané" chválila Perinbaba andílkovi jeho práci.

"Ale co je tohle?" podivila se

"Nějaká nepovedená?" vyděsil se Fištulínek. 

"No, jak bych to řekla...není zrovna nepovedená, ale...je nějaká jiná, vypadá trošičku jako anděl...Snažil ses, Fištulínku, jen tak dál! Za odměnu dostaneš medový koláček."  

A Fištulínek se radoval, protože medové koláčky měl ze všech babiččiných koláčků nejraději. Jen ta vločka ho trošičku mrzela. Nejenže vypadala jako anděl, ona uměla i sama létat! Ne jako její sestřičky, které si to poslušně namířily k zemi, aby udělaly radost dětem!

Ale pak mu začala vrtat hlavou ta vločka:"Babi, a proč se mi nepovedla?"

"A nevzals na ni vodu z nějakého neposedného obláčku?" 

Fištulínek si už moc nepamatoval, jaký obláček vyždímal. Chyběla mu už jen kapička a tu kapičku potřeboval, aby byly všechny vločky krásně pravidelné!  Zrovna teď v zimě je s vločkami tolik práce a všechna voda v pramíncích je schovaná pod ledem, a když hodně mrzne, jsou rádi za každý obláček, který k nim připluje po čistém nebi!

"Jenže mně se tam dolů nechce!" poletovala mu ta neposlušná okřídlená vločka kolem hlavy.

"To nejde," trpělivě vysvětloval Fištulínek, "sněhová peřinka je moc důležitá pro stromy, pro kytičky i pro obilí. A nakonec i pro děti, aby měly na čem sáňkovat a jezdit na lyžích. Ze sněhu se dobře dělají sněhuláci a kluci jím házejí po sobě i po holkách a vůbec je se sněhem spousta radosti. A zrovna teď mají všechny děti vánoční prázdniny a my andílci si přejeme, aby měly pod stromečkem pořádnou nadílku od Ježíška, ale i od Perinbáby. Přece jim to nezkazíš, když ses mi už nepovedla!"

"Ale já nechci, aby ze mě byl sněhulák" odpověděla vločka.

"To se musíš dobře dívat, až poletíš na zem," radil jí Fištulínek. "Myslím, že by ti to slušelo na vrcholku některého smrku vysoko v horách. 

"No ano, " vločka přemýšlela, "jenže v horách je moc zima  a byla bych tam úplně sama uprostřed velkých zvířat. Já bych se tam bála."

"A co tedy, kdybys přistála na vrcholku nějakého vánočního stromu ve městě na náměstí. Tam bys viděla věcí..."zasnil se Fištulínek

"Ve městě?" chytla se nápadu vločka. "A opravdu můžu zůstat sedět na vršku stromu?" zeptala se ještě a pro sebe si říkala - sednu si jen tam, odkud mohu zase odletět!

"Vyber si nějaké krásné, osvětlené město" láká ji Fištulínek. "Tam se budeš krásně třpytit..."pokračoval.

"Ale které město? Vždyť je jich tolik!" nahlížela vločka přes okraj obláčku. "A všechny svítí stejně!"

"Podívej se, kde jsou nejhodnější děti!" našeptával jí Fištulínek. 

A proč bych měla koukat na děti, spíš bych měla koukat, kde mají největší vánoční strom, pomyslela si vločka, a vítr, jako by ji slyšel, ji hned potrestal. Uchvátil ji, strhnul z obláčku dolů a unášel pryč.

A kroužil s ní a kroužil, až přistála na jabloni u jedné vesnické chaloupky. Lidé tam byli chudí a měli hodně dětí, ale měli je moc rádi.  

A jak tak nahlížela dovnitř z výšky větve, na níž přistála, zahlédla na zdi obrázek, který jí byl hodně podobný. Měl krásná bílá křídla jako ona a chránil dvě děti, které přecházely přes uzounkou lavku. 

Dvě holčičky seděly u stolu a velikýma nůžkama vystřihovaly z papíru pěkné pravidelné hvězdičky.

"Tady se mi líbí," řekla si vločka, " chtěla bych nakouknout do domečku a poznat blíž ty lidi, kteří v něm bydlí! "

Jenže pak si vzpomněla na Fištulínkovo varování, že uvnitř domů je velmi teplo a brzy by se vypařila zpátky do obláčku. A tak jen zvědavě nakukovala dovnitř a radovala se ze zářivé měsíční noci. 

Ale  ráno jí to nedalo: Třeba bych mohla Fištulínkovi poradit, jak na to!

Dobře věděla, že jednou se bude muset rozpustit, vypařit a že skončí jako kapka vody zpátky u Perinbaby v kuchyni, tam, kde andílkové dělají ty nejkrásnější vločky!

 A tak se odhodlala slétnout na okenní parapet, aby se podívala ještě lépe. 

"Jé, Hanko,  venku padá sníh!"

"A jaká vločka  nám spadla na okýnko, kam dáváme muškáty! Vidíš ji, Eliško? Honzíčku, pojď se taky podívat! Ta je krásná! Vypadá úplně jako anděl!"

"Opravdu, nádherná! Zkusím podle ní  vystřihnout andílka, co nám chybí do betlému!" A Eliška vzala nůžky a tužku a už kreslila na papír anděla. 

Nějak se jí to nedařilo a tak začala přemýšlet: "Budu si muset tu vločku vzít domů!"! 

"To ne, Eliško, vždyť by se hned rozpustila!" zastavila ji starší sestřička. "Ale co kdybychom venku udělaly ještě jeden betlém ze sněhu, když nám tak hezky nasněžilo?"

"To by bylo hezké!" zatleskal Honzík ručkama a všichni tři se hned oblékli a vyběhli ven. 

"Kde ho postavíme, aby nám ho hned neušlapali?" rozhlíželi se. "Támhle pod jedličkou, co roste za včelínem! Včelky teď spinkají, říkal tatínek," navrhovala Hanka.

"A tu vločku tam pak zaneseme a bude tam místo anděla!" nadchla se hned Eliška. 

"A malý Davídek bude místo Jezulátka," vymýšlel i Honzík.

"To ne, Honzíčku, Davídkovi by bylo venku zima," nesouhlasily holčičky. "Uděláme Jezulátko podle něj, Marii podle maminky a Josefa podle tatínka, jen mu přiděláme vousy. Ty, Honzo, můžeš dělat oslíky, ovečky a také  pastýře,"  rozdělovala Hanička. "A až budeme mít hotovo, tak tu krásnou vločku dáme úplně nahoru místo betlémské hvězdy!" 

Vločka se dívala z parapetu, jak si děti staví sněhový betlém, trošku jí  připomínaliFištulínka a jeho kamarády andílky v kuchyni hodné čarodějky Perinbaby. Ale to už z nebe letěly další vločky, její mladší sestřičky :"Perinbaba nás posílá, aby ti  tady nebylo smutno!" ševelily jemnými hlásky. "A bude nás ještě víc, aby lidé měli krásné bílé vánoce!"

Venku se zatím zešeřilo a maminka s malým Davídkem v náručí a zavolala děti domů na hrnek teplého šípkového čaje. Sněhový betlém byl už skoro hotový, ovečky sice připomínaly sněhuláčky ze dvou kuliček a lidské postavičky sněhuláčky ze tří kuliček, ale nikomu to nevadilo, ani mamince, dokonce ani tatínkovi, který přišel z lesa s kyticí jmelí a s náručí jedlových větviček.

"Pořádný vánoční stromek, který by mi dovolili vyříznout,  jsem zatím nenašel," řekl mamince. 

"Ta jedle venku je stejně nejhezčí," žadonily děti, "co kdybychom si ji letos vyzdobili  místo vánočního stromečku?"  

"A co na ni chcete dát?" vyptával se tatínek. 

 "My jsme si už pod ní postavili betlém," chlubili se jeden přes druhého Honzík, Eliška a Hanička. 

"Pověsíme tam ty staré korálkové ozdoby po babičce," rozhodla maminka. "Mně se stejně nikdy nelíbil stromeček, který pak uvnitř uvadl a opadal."

A vzala ty jedlové větve a udělala z nich krásnou kytici a tu vyzdobila vystříhanými papírovými vločkami. Vločka se na to všechno dívala, dobře schovaná pod svými novými sestřičkami  jako pod peřinkou.

Ale druhý den maminka ometala parapet a jí se poštěstilo vzlétnout na křidýlkách.  Doletěla až na vrcholek betlému a tam únavou usnula.

Ráno se holčičky šly podívat, jak nasněžilo. 

"Haničko, naše vločka!" vykřikla najednou Eliška.  

A opravdu, ta andělská vločka byla přesně na tom místě, kam chtěly dát hvězdu!

"Jak se tam dostala?" divila se Hanička. 

"Doletěla, jako anděl," soudil Honzík. 

"Vločky přece neumí samy létat," přesvědčovala ho Eliška. 

"Tahle umí!" stál Honzík na svém. 

"To bude asi nějaká kouzelná vločka," pohladila ho maminka po vlasech.

Vločka se divila, proč ti velcí lidé malým dětem nevěří.  Perinbaba se andílkům nesměje, i když dobře ví, že i andílci si hodně vymýšlejí a Fištulínek, ten si vymýšlí nejvíc ze všech!

Večer se pod jedlí všichni sešli, dokonce i tatínek, rozsvítili svíčky, zapíchnuté do sněhu, zpívali jako andělský chór, pak si vyměňovali dárky  a vločka se těšila, jak o tom bude vyprávět andílkům.

Jenže na to si ještě počkala! Zima byla dlouhá, větve jedle dobře chránily sněhový betlém, a sousedé, kteří chodili  na návštěvu, ještě dlouho po Vánocích obdivovali, co děti společně vytvořily. A nejvíc obdivovali tu vločku, která pořád krásně zářila, i když jí za tu dobu přece malinko odtála křidýlka a už nemohla létat jako dřív. 

Až jednoho dne sluníčko nabralo síly a začalo olizovat nejdřív sníh vysoko na stráních, pak i závěje kolem cest a nakonec došlo i na jedličku a  na sněhový betlém. Ten den se i vločka vypařila do obláčku, však už bylo načase! Všechny její sestřičky byly už v obláčcích, nastlaných jako peřinky až tam nahoře u Perinbaby. Čekaly tam na další zimu a protože měly dlouhou chvíli, povídaly si, co která cestou na zem zažila a co tam dole viděla.

A bylo to dlouhé vyprávění! Vyprávěla vločka z největšího vánočního stromečku ve velkém městě, vločka z krámku s perníkem na vánočním jarmarku, vločka z kostelní věže, co naslouchala půlnoční mši,  i vločky, které přistály na střechách nákupních center a pozorovaly ten cvrkot uspěchaných lidí  s plnými nákupními košíky, i  vločka, která přistála na terase  vily nejbohatšího člověka ve městě, kde bylo pod stromečkem tolik balíčků, že se tam ani nevešly, i vločka ze stožáru lanovky velkého lyžařského střediska, která zažila silvestrovský karneval a všechny ty ohňostroje a petardy, i vločky z hřebenů vysokých hor, kam jen občas zabloudil ptáček nebo zvířátko, i vločka ze zamrzlého rybníka, která poslouchala, jak si kapři pod ledem vypráví, že se na Vánoce vůbec netěší a dokonce i vločka, která přistála na čepici malého kluka, kterému se nechtělo domů ze sáňkovačky a prý vypadal docela jako Fištulínek!  I na nepovedenou vločku se dostalo, a její sestřičky jí ani věřit nechtěly, co všechno viděla a prožila!

Než si všechny vločky dovyprávěly své příběhy, začala nová zima a Perinbaba rozdala andílkům formičky, aby z těch ustlaných peřinek udělali nové sněhové vločky. 

"Ale to vám povídám, nezbedné obláčky nechte raději letět kolem! Jsou s nimi jen potíže! Ledaže byste už neměli z čeho vyrábět a dětem ještě scházel sníh," připomínala jako každým rokem.  

Jenže když se andílkové dají do díla, to  se na nějakou kapku z nezbedného obláčku nehledí!

Možná právě teď i vám kolem hlavy poletuje malá nezbedná vločka, co vypadá jako andílek.

 Až ji uvidíte, chyťte ji na rukavici, jemně do ní founěte, ne moc, jen tak, aby jí neroztála křidýlka a měla sílu letět dál.

 A popřejte jí na tu cestu hodně štěstí. 

Pro děti napsaly Aggitta a veronica-eve