Neznaly jsme se. Dohromady nás svedl vrh koulí na školní olympiádě. S odhodláním a zodpovědností zralých matek jsme se ujaly svěřeného náčiní i první várky nadějných olympioniků. Pod naší taktovkou vzduchem svištěla jména, koule, naměřené vzdálenosti.
Prostoje mezi jednotlivými družstvy jsme vyplnily vzájemnou výměnou informací – počet dětí, místa bydliště, profese... Zakotvily jsme v kuchyni. „Vaříš ráda?“ ptám se. „Vařím ráda, když je z čeho...“ Smutný úsměv prozrazuje, že vaření z ničeho se zabydlelo v její domácnosti. Ústy samoživitelky v plném invalidním důchodu ke mně začíná mluvit Bůh: „Neremcej nad všedností života ženy v domácnosti. Buď vděčná za zdravé ruce i mysl. Vař ráda – máš z čeho a pro koho!“