Milé řemeslné bratrstvo,

tak opět po nějaké době jsem přinucen zvolnit životní tempo a srůstat. Za pár dní mne bude zdobit další jizva. Jistě nejsem jediný, koho již nějaký stroj s rotujícím ostřím "neochutnal". Ale máte rovněž ony záblesky prozření chvilku před inkriminovanou událostí? Já ano. Na moři platí jedno životně důležité pravidlo - kdy je nejlépe skasat plachty, když má přijít zhoršení počasí...? ihned, jakmile vás to napadne, později již je pozdě - zaručeně.

Strkám si takhle olšové prkénko do zubů hladové cirkule, je potřeba jej o něco zúžit po celé délce necelých dvou metrů, jedno, druhé a koukám na prst jasně a vyzývavě stojící v ose řezu. Jasně, koleduješ si o malér, však mi můj téměř osobní chirurg nedávno říkal, že jsem za ním dlouho s ničím pořádným nebyl. Usměju se pod vousy, přeložím prst do bezpečnější polohy a hlavou mi probleskne vzpomínka na pravidlo o plachtách. Jenže tady nejsem na moři, musí se to doříznout. - pár centimetrů ...konec...a v tom se něco zvrtlo, odřezek se šprajcnul, chytil se zubů na pile a vystartoval. Ten prst, co na něm ještě spočíval šel pochopitelně s ním...Myšlenku na moře vystřídal ten kratičký okamžik zatmění a vědomí, že program na následující týdny se bude muset poupravit, otázka jak moc...Tomuhle prostě nelze zabránit, pokud si nad námi někdo usmyslí, k doktorovi musíš chtíc-nechtíc...A přitom ten sebezáchovný  signál vlastního organismu by mohl vše odvrátit. Jenže mechanické schopnosti a reakční doba svaloviny je žalostně pomalá, pomalejší, než hladový kotouč...

Mějme na paměti, že s tou bezduchou silou obráběcích strojů se nedá vyjednávat a pokud máme po ruce někoho, kdo by šel s kůží na trh za nás, přistrčme ho...Přeji všem, aby nešikovného masa, co musí pryč, bylo co nejméně...

M.H.