"Chtěla bych pověsit v obýváku peřiny," prohlásila jsem jednoho krásného rána.

Lžička, která dosud soustředěně kroužila v hrnku s čajem, se zastavila. "Proč v obýváku?" zeptal se udiveně manžel, "venku je hezky, nebylo by lepší, je pověsit na balkóně?"

"Na balkóně?" podivila jsem se pro změnu já. "Chtěla bych je mít na očích, v obýváku se budou lépe vyjímat."

"Já bych je tedy raději nechal v ložnici a otevřel na ně alespoň okno," prohlásil nejistě manžel.

Nechápavě jsem se na něj podívala, ale pak jsem se zamyslela. "V ložnici, to by možná šlo, to není špatný nápad."

"Viď," rozzářil se manžel v domnění, že tím ranní rozprava skončila.

"Tak si, prosím Tě, dones kladivo a skobičky, já jdu pro ty peřiny," pokračovala jsem činorodě.

Manžel se na mě starostlivě podíval, ale neodporoval. Opatrně došel s kladivem do ložnice, kde už jsem stála s peřinami v ruce. Když viděl, co držím, úlevně se rozesmál....

Peřiny nakonec nevisí ani v obýváku, ani v ložnici. Kterou místnost zdobí, to už je tipování pro vás. :)

Děkuji za pozornost.