aneb Ohlédnutí se za letošním vodnickým hemžením

Jsou z domu. Je to zvláštní, ale je to jako s dětma - syndrom "opuštěného hnízda". Na jednu stranu je člověk rád, že už jsou pryč, na druhou stranu se mu tak trochu stýská. Náš nejmladší jim říká BUBUOVÉ. Jo - jsou to vlastně taková malá strašidýlka - ale taková přátelská, kterých se snad nikdo nebojí (ani náš nejmladší ne). Polovička říká, že jsem začala ulítávat na malých pánech - chápu jeho reakci, když vstoupí do pokoje, kde na stole sedí tři metroví zelení panáčci a tváří se, jako kdyby tam měli sedět už navždy. Od keramických minipanenek draculka přeběhla ke keramickým sochám, což je v podmínkách panelákového bytu skutečně úlet, ale draculku to baví a draculka je má ráda - všechny - jako svoje vlastní. Včera odcestovali poslední tři vejlupci - každý z nich je/byl jiný a každý tu zanechal po sobě stopu. Teď už se toulají někde po světě, posedávají u rybníka, nebo u potůčku, ani zahradním jezírkem nepohrdnou (ten první prý vysedává na vinici) a v tichosti sledují hemžení kolem. No - draculka jim přeje dlouhý a spokojený život - ráda je navštíví - bude-li to možné - a pokecá o životě...