PAMĚŤ jako nástroj proti zlému. Vzpomínka na Arménii.
Dějiny lidstva jsou plné nelidskosti. NELIDSKOST, kam až člověk může zajít a čeho je schopen, různé podoby pronásledování, mučení a brutálního vraždění tvoří krvavou mapu lidských dějin. Je proto s podivem, že termín zločin proti lidskosti se poprvé objevuje až na počátku 20. století. Jako tečka za arménským masakrem, který si Arméni každoročně 24. dubna připomínají. Pamětí, tím, že uchováváme v mysli vzpomínku na oběti; tím, že uchováváme v mysli svědectví o krvavé bestii dřímající v člověku, se snažíme bránit proti dalším vlnám násilí. NIKDY nezapomenout na spáchané zlo a NIKDY ke zlu nemlčet - to jsou základní zbraně, kterými proti nelidskosti a za lidská práva, smíme bojovat.
Duben je černý měsíc v dějinách národa, který o lidskosti a nelidskosti ví své, podobně jako to vědí Židé, Tutsiové a další menšiny a etnika, jež jiní odsoudili k zobětování. Duben je černý měsíc Arménie. Maličké, opomíjené země kdesi za Kavkazem. Mnoho o ní nevíme. Ani o dobách jejího rozkvětu, kdy země roku 301 jako první přijala křesťanství, měla bohatou architekturu a písemnictví; ani o dobách pronásledování, které arménský národ v dějinách opakovaně postihlo. Nevíme mnoho ani o nedávné historii této země, přitom právě minulé století pro Armény připomíná Apokalypsu. Dlouhý řetěz katastrof, který nakonec celou zemi i národ přivedl téměř ke zničení. Tu největší z ran plánované vyhlazení arménského národa Mladoturky zahájené v roce 1915, kdy Turci zmasakrovali a brutálně vyvraždili 1,5 miliónů Arménů žijících léta na tureckém území, si Arméni připomínají právě 24. dubna. Turkové dodnes tuto událost sveřepě popírají a Arméni o to naléhavěji udržují v paměti. Podobně jako pro oběti holocaustu je i pro Armény největší trýzní zapomnění, snaha dějinnou událost popřít, tvářit se, že se to nestalo. Hitler, když chtěl vyvraždit Židy a narážel na pochyby, zda je možné vyhladit celý národ, jako argument prý řekl: „A kdo dnes ví o vyhlazení Arménů?“ Je to snadné. Stačí být důsledný a systematický. Zničit život a vymazat vzpomínky na něj. Oběti přeživší masakry žijí často jen proto, aby vydaly svědectví, aby vyrvaly zapomnění tváře zmarněných, aby zabránily tomu, aby se podobné hrůzy v dějinách znovu opakovaly.
K pogromům na arménském národě docházelo již v 19. století, jednalo se při nich ale vždy „jen“ o nárazové a lokální masakry, ne o celoplošnou likvidaci. K prvnímu většímu útoku na Armény došlo v letech 1894-96, kdy bylo se souhlasem úřadů zmasakrováno 200-250.000 Arménů. Evropa tento masakr odsoudila a projevila rozhořčení, nicméně diplomacie na ochranu Arménů radikálně nezasáhla. Další, tentokráte plánovanou a neohraničenou vlnu násilí odstartoval roku 1909 Mohamed V., Mladoturek a velký nacionalista, který svrhl svého reformního bratra Abdulaha a spolu s Mladoturky se snažil vojenskou násilnou cestou nastolit na území Osmanské říše čistotu rasy a náboženství. Mladoturkům hrála ve prospěch mezinárodní situace. Využili toho, že ve světě zuřila 1. světová válka a světové velmoci Anglie, Francie a Německo sledovaly především své mocenské zájmy. Němci potřebovali Turky jako spojence a před páchaným zvěrstvem zavírali oči; Anglie a Francie bojovala s Rusy o získání strategického místa Bosporu a Dardaneli a proti násilí na arménském obyvatelstvu rovněž nezakročily.
Když nehrozila zahraniční invence, měli Mladoturci volné ruce. Od ledna do dubna 1915 byli odzbrojeni a potají zlikvidováni arménští vojáci. Dne 24. dubna 1915 došlo k masakru v historickém městě Van, kde bylo pobito 55.000 Arménů. Van bylo tehdy osvobozeno Rusy, ale to se okamžitě stalo hlavní záminkou k dalšímu pronásledování Arménů: byli na základě této události prohlášeni za vlastizrádce a odsouzeni k vyhnanství ze země. Ještě téhož dne došlo k útokům na arménské intelektuály v Istanbulu (byly uvězněni a buď popraveni, nebo deportováni) a násilí se začalo organizovaně šířit po celé zemi. O krutém počínání Osmanské říše proti Arménům byla napsána stížnost na západ, páchané násilí bylo poprvé označeno termínem „zločin proti lidskosti“ , ale světové velmoci nezasáhly a Osmané odpovědnost a zastavení genocidy na Arménech odmítli a v násilí systematicky pokračovali.
Mladoturci vydali zákon, který legalizoval deportace Arménů. Vztahoval se na všechny, kdo „byli podezřelí“ ze zrady Osmanské říše. Později byla uzákoněna také konfiskace majetku. Arméni byli deportováni nejprve z východní Anatolie (zde deportace probíhala ve 2 etapách, od května do června roku 1915), později na podzim roku 1915 následovaly deportace z dalších oblastí. Konvoje deportovaných nesly rysy pochodů smrti, jak je známe z dob nacismu. Předcházela jim výzva ke shromáždění. Deportovaní Arméni museli otisknout prst na znamení, že odcházejí dobrovolně a navždy. Na cestu si mohli vzít jen nejnutnější zavazadla. Muži byli od konvoje odděleni a mimo město hromadně povražděni. Ženy, starce a děti čekal mnohadenní exodus. Putovali špinaví, nemocní, vysílení hlady a únavou. Během deportací byli Arméni krutě mučeni a vražděni. Ženy byly znásilňovány, lidé, včetně dětí, byli podřezáváni a házeni na hromady, kde leželi nazí. Přeživší svědkové vzpomínají na potoky krve, na řeky, které se krví barvily do ruda, na kruté praktiky mučení (upalování v jeskyních za živa, ponižování nahotou apod). Desetitisíce žen a dětí byly uneseny a násilně převráceny na víru muslimů.Ti, kteří deportace přežili, byli shromažďováni ve sběrném táboru v Alepu, kde denně mnoho lidí umíralo v důsledku hladu a epidemií. Odtud, po vyčerpávajícím pochodu, byli lidé vypraveni do pouště v Sýrii a Mezopotámii. Zde jejich cesta končila. Mnoho lidí bylo za živa roztrháno divokými šelmami, šakaly a orly, protože byli natolik zesláblí, že se neměli sílu zvěři bránit.
Zrůdnost masakru vzbuzovala soucit. Arménům pomáhali Kurdové, proti násilí se bouřili i někteří Mladoturci – tací však byli hned ze svých funkcí odvoláni. Pomáhat se snažili i někteří konzulové nezávislých zemí: otevřeli konzulátní území dětem a varovali svět, že se skutečně jedná o plánované a cílené vyhlazení arménského lidu. 30. června 1915 napsal americký velvyslanec Leslie Davids zprávu, kde uvedl, že dochází k deportaci všeho arménského obyvatelstva z tureckého území, která se týká více než miliónu lidí. Další zprávu napsal W. Rössler, v níž bezmocně apeloval: „Na hladině Eufratu plavou těla žen a dětí, opravdu nelze NIC udělat?“ Osmanská vláda však vydala opatření, aby se svět nemohl o genocidě přesvědčit a zabránit jí: zákaz fotografovat, posílat poštu, zákaz, aby konvoje doprovázeli misionáři. Jen asi 4 200 Arménům se podařilo utéct a zachránily je francouzské křižníky. Koncem roku 1916 tak byly vyhlazeny 2/3 Arménů z Anatolie.
Genocida skončila až porážkou Turecka. Mladoturci byli za vraždění, mučení, drancování a deportace Arménů zatčeni a souzeni. 5. července 1919 byli členové vedoucího výboru Jednoty a Pokroku Mladoturků popraveni. Pouze 600.000 Arménů uprchlo nebo přežilo únosy a deportace. Tak vznikla arménská diaspora v Palestině, Sýrii, Bulharsku.
Pro úmyslné vyvražďování obyvatelstva, etnika, rasy neexistovalo označení. Termín GENOCIDA byl poprvé užit teprve roku 1944 - jako označení šoa. Až roku 1948 se stal součástí práva. Je zřejmé, že Hitler se tureckou genocidou na Arménech inspiroval a dotáhl ji k „dokonalosti“ konečného řešení.
Smutné dějiny Arménie touto událostí ale neskončily. Dalšími otřesy pro zemi byl kolaps ekonomiky po rozpadu Sovětského svazu, ničivé zemětřesení, které v prosinci 1988 postihlo arménské město Leninakan (dnešní Gjumrii): zahynulo při němž 60 000 lidí a jeho následky jsou viditelné dodnes (pobořená města, lidé žijící v provizorních podmínkách plechových kontejnerů) a nakonec válka s Azerbajdžánem o Náhorní Karabach (1988-1994). Pozici země stěžuje dlouhodobá ekonomická blokáda ze strany sousedních zemí, odchod mladých lidí za prací do zahraničí, vysoká nezaměstnanost a skutečnost, že většinu země vlastní několik místních boháčů.
Tragický osud Arménie a chudoba v zemi upoutaly pozornost humanitárního sdružení ARCHA (www.archa-hs.cz), které monitoruje poměry v zemi a rozvíjí několik pomocných humanitárních projektů, z nichž nejznámější je pomoc starým lidem, kteří po zemětřesení zůstali sami, bez prostředků a téměř bez domova. Tento projekt se jmenuje: „Osvojte si babičku – dědečka v Arménii“ a je to forma „adopce na dálku“. Náklady na adopci starého člověka v Arménii jsou cca 12.000,- Kč ročně a z těchto peněz jsou hrazeny potraviny, léky, topení a pečovatelská péče, na které běžné důchody nestačí. Pomoc je určena těm nejpotřebnějším (kandidáti na obdržení pomoci jsou vybíráni na tržnicích – na seznamech dlužníků za potraviny). V současnosti pomáhá Archa zhruba 20 starým lidem.
Tradičními řemesly v Arménii je řezbářství, tkaní koberců a výšivka.
Archa usiluje o to, aby pomoc lidem nebyla pouze formální (peněžní dary), ale také osobní. Proto dobrovolníci z Čech podnikají pravidelné návštěvy Arménie a osvojené seniory osobně navštěvují, pomáhají jim opravovat byty, předávají jim dopisy a fotografie od dárců a snaží se tak alespoň částečně vytvořit sociální síť vztahů, kterou tito opuštění lidé ztratili. V poslední době zřídili v Gjumri chráněné dílny, v nichž rozvíjejí tradiční řemesla a prodejem výrobků získávají další peníze na pomoc seniorům.
Paměť se může stát zbraní proti zlému. Ale je důležitá i pro to, aby se věci a události naplňovaly a měly smysl, aby nevisely ve vzduchu, bez kořenů. Takový je i smysl pomoci starým lidem: „V dětech je budoucnost světa a když se o ně staráme, staráme se vždycky trochu i sami o sebe. Ve starých lidech pečujeme o to, aby ze světa, v němž žijeme, nezmizela paměť, abychom jednoho dne nezjistili, že žijeme bez kořenů.“ (Modré z nebe, č. 2, rok 2008).
