Tento týden mě zaskočila zpráva o náhlé smrti Tomáše Edela, ředitele muzea v Českém Dubu. Je to už 19 let, co se mu v Dubu podařilo nalézt rozsáhlé pozůstatky johanitského klášteru z 13. století, který byl považován za dávno zbořený. Ve skutečnosti byl zastavěný a zakonzervovaný v činžovním domě z 19. století. Jen o něco později zase našel v dubském kostele středověkou skřín zdobenou šablonovou technikou o jejímž hojném použivání v té době  něměla současná věda téměř žádné informace. Během svého života se vrhnul i na zkoumání autorství Dalimilovy kroniky a zabýval se řadou dalších témat a tak trochu překopal celý Český Dub , který byl plný stop dávné slavné historie, jen to tam do té doby nikdo nehledal.

Nechci v tomto blogu  jeho objevy rozebírat, tyto informace není problém získat z jeho knih, článků nebo nalézt na internetu. Chtěla bych vzpomenout na dobu, kdy jsme spolu s mou kamarádkou a spolužačkou z vysoké v rámci studia etnografie absolvovaly dvoutýdenní praxi v tamním muzeu. Původně povinná položka studia se ale stala nečekaně příjemným a zábavným zážitkem, který jsme si už dobrovolně zopakovaly i v několika dalších přátelských návštěvách v Dubu. Rozhodně nechci a ani nebudu tady psát nějaký smutný nekrolog, to by ho myslím i naštvalo!  (Vzhledem k tomu, že jsme si tykali, budu  v textu používat křestní jméno).

Poprvé jsme do Dubu s Markétou přijely na podzim 1992, kdy nám oběma bylo lehce přes dvacet a nedá se říct, že bychom v té puzující "porevoluční" době žily pouze studiem, takže jsme pořádně ani nevěděly nic o místu kam jedem natož o objevech pana ředitele. Naše katedra v té době měnila jména (etnologie, etnografie, kulturní antropologie), ale tady v muzeu Karoliny Světlé vládl v názvosloví ještě národopis. Jenomže když nám Tomáš se svým živelným nadšením říkal "holky národopis je krásná věda a pokud ho nebudet dělat tak zahyne!", tak jsme mu nějak věřily víc než našim kantorům na katedře, kteří až na výjimky ještě  moc nezaregistrovali, že doba se změnila a je třeba začít učit trochu jinak a živěji než před rokem 1989 ale zatím se tam výrazněji měnily spíš názvy katedry. Tomáš si sice pamatoval  mnoho historických jmen a letopočtů, ale neustále i po opakovaných návštěvách si nedokázal zapamatovat naše křestní jména, takže nás oslovoval "národopisná děvčátka".

Po pravdě řečeno jsme po prvním seznámení s Tomášem z něj měly trochu legraci. Vypadal  jako kříženec Woody Alena Jiřího Menzla, a v jejich filmech by se určitě v nějaké extravagantní roli dobře vyjímal. Byl nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný,divoce a nadšeně gestikuloval a budil dojem, že létá vzduchem a cestuje časem. Strávili jsme tam hodiny diskusema v muzeu nebo v hospodě na Rovni a celou dobu mluvil většinou on, po půlhodině se nám povedlo říct třeba dvě tři věty a často nezávisle na jejich obsahu Tomáš opět pokračoval v líčení svých objevů, etnografie, historie Českého Dubu, svaté Zdislavy, Johanitů, skříní, středověkých domů... Mluvil ale s takovým nehraným zájmem, energií  a nadšením, které jsem  u nikoho nezažila. Dnes bych se asi snažila v hovoru více prosadit, ale v těch jednadvaceti jsem uznávala, že Tomáš má víc co říct a mě bavilo ho poslouchat. O pár let starší Markéta byla občas lehce ironická a dovolila si i z něj udělat legraci, její vtípek ale většinou  přešel lehce dotčeným šklebem. Jemu ale evidentně dámské posluchačské publikum dělalo dobře.  Zpětně si uvědomuji , že tyto rozhovory mi daly mnohem více než řádné studium na katedře. Po první návštěvě jsme z Dubu odjížděly s nehraným zájmem o středověk a obor, který jsme studovaly. Hodně jsme litovaly, že neučil u nás na škole. Naše oblíbené řčení bylo "Edel je jinde" jelikož jsme brzo pochopily, že když řekně, že za čtvr hodiny se jde do kláštera nebo na skříň, tak to trvalo v nejlepším případě tři hodiny.,častěji tři dny,nebo taky  měsíce...Na "slavnou" středověkou skříň jsme tak marně čekaly celou první návštěvu a dočkaly sa až o půl roku později při další cestě do Dubu.  Braly jsme to jako hru a kolorit , který k němu patřil. Vzhledem k tomu, že v muzeu nás hýčkala paní Vecková borůvkovýma koláčema, pořád tam někdo přijížděl a něco se dělo, takže jsme se tam určitě nenudily a bylo nám tam moc dobře.

Při dalších cestách jsme se víc bavili i o osobních věcech a Tomáše bavilo nám udílet "rady do života". Dnes na to vzpomínám s úsměvem a nadhledem, který je dán věkem a časovým odstupem, ale tenkrát to pro mě byla důležitá směrovka v tom, jakým směrem se v životě dát. Školu jsme s Markétou obě dostudovaly ale život nás vedl jinými cestami než do Českého Dubu a k etnografii či národopisu.  V Dubu jsme nebyly už hodně let, ale občas jsme si říkaly, že se tam za Tomášem vypravíme.  Běžely roky a najednou je pozdě... Možná, že už by dnes Tomáše rozčilovalo, že víc mluvíme, odmlouváme a poslušně neposloucháme, ale určitě by to po letech byla zajímavá konfrontace, ke které ale už bohužel nedojde ...