Toho východního bratra jsem vlastně příliš nepoznala, dospívala jsem už pod nenápadným a zkresleným dohledem toho západního... Zkresleným, protože jsem ho poznávala pouze skrze filmy a seriály.

A tak vím, že američtí muži mívají problém říct ženě "miluji Tě", že tohle zaklínadlo je mezním krokem v jejich vztazích. Že často ještě nebývají "připraveni na vztah" a tím pádem ani nejsou schopni ty dvě, hm tři slova vyslovit. Že to nejhorší, co se může ženě stát (ale jak devadesátá léta utíkala, stávala se čím dál častěji tato hrůza i obráceně - mužům), je, když po romantickém večeru, který předem plánovala, připravovala a v celém dílu s kamarádkama konzultovala, řekne, že ho miluje (ne, není třeba se bát, nemyslí tím hned, že si ho chce vzít, dokonce ani že se chce k němu nastěhovat), a on... ohó... neodpoví jí to stejné. Tragédie. Nebo to tak ve skutečnosti není?

A jak jsou na tom čeští muži (a české ženy)? A zvláště ty mladších ročníků, které v kritickém věku vychovávala právě americká mediální popkultura? Já nevím... Ze svých šmírovacích odposlouchacích jízd veřejnými dopravními prostředky, zejména vlakem, učinila jsem pouze ten poznatek, že teenageři (abych byla vědecko-výzkumně přesná "teenageři cestující vlakem v letech 2003-2007") s tím neměli příliš problém, kupodivu zvláště mladí jinoši dokázali tuto frázi poměrně procítěně vyslovit i vícekrát v krátkém časovém úseku.

Také vím, že osobně mi "miluji tě" nesedí, možná právě kvůli časté konzumaci a následnému znevážení, že "mám tě ráda" mi přijde hlubší, upřímnější a sedne mi takříkajíc, budu-li neromanticky výstižná, "lépe do huby".

Pokud jste však sledovali seriály a filmy pozorně, jistě víte, že celá pointa této ajlavjůové problematiky spočívá v překonání starých schémat, podle kterých muži jako tvrďáci nedokázali své city vyjádřit, ačkoli je pochopitelně vnitřně pociťovali. A také že tahleta trapná neopětovanost se nejlépe vyřeší následným upřímným rozhovorem. Asi proto se naše česká mládež (možná) už nebojí - ví, že ženy i muži to potřebují slyšet, že je dobré své city druhému vyjádřit...

Ale přesto - občas to prostě sami a nahlas říct nedokážete...

... zvlášť, když jste pes.

Tak jsem se trošku zamyslela, něco mě napadlo a vyšlo z toho toto:

V žádném případě prosím tento počin nechápejte jako valentýnovský, resp. spíše to přede mnou neříkejte - Valentýna od prvopočátku coby importovaný svátek bojkotuji a demonstrativně se chodím 1. máje líbat pod rozkvetlou třešeň... Pokud ho nebojkotujete také, budiž, ale vyjádřit lásku lze kdykoli, vůbec mě prostě neovlivnilo, že ten zatrolený Klementýn, Valentýn či kdo se to teď kolem dokola pořád skloňuje, že se blíží a kouká skoro z každého výkladu, jasný

Jo a ještě: Béďo, já tebe taky!

puntik