Romantička jsem opravdu těžká, měli byste slyšet zvuky mých kolen, když kráčím do schodů. Úplný červotočův vlhký sen. A tak mě napadlo dohromady spojit dvě věci - sladké romantické růžovoučké představy a tvrdou realitu. Pro jistotu je barevně rozliším, aby při čtení nedocházelo k nějakým omylům.
Deníček - Sobota někdy v červenci
Ráno mě vyštval z postele řev zpěvného ptactva. Cítím se naprosto odpočinutě a svěže, jako bych spala rok a ne jenom pět hodin. Váha ukazuje 58 kilo, stejně jako když mi bylo 18. Potěšilo mě to, protože včera jsem si dala k večeři pořádný tatarák, hromadu poctivých topinek, zeleninu a s chotěm jsme k tomu ztrestali lahvinku argentinského Malbecu. A můj žlučník ani malinko neprostestoval a spinkal jako miminko. Je krásné když je člověk věčně mlád.
V šest ráno mi začalo mladší dítko páčit svými drobnými prstíky oční víčka od sebe. "Mamí, vstávej, je láno." "Není, ráno už zrušili..." mumlám z bezvědomí. "Je láno a já mám hlad," trvá na svém potomek. "Nemáš, ještě nejmíň hodinu vydržíš..." žebrám ještě o spánek. "Já ale hlady umžu..." vyhrožuje nesmlouvavě holčička. Trvá na svém tak vehementně, že už je nit spánku definitně přetržená. S hekáním a supěním se vypotácím z postele. Vážit se nemá cenu. Pořád je tam 85 kilo plus mínus dvě kila. Spíš plus než mínus. Potácím se do kuchyně jako zombík, bolí mě kolena i kotníky. Nějakou dobu trvá, než se všechny táhla, kolečka a ložiska v mé konstrukci rozhýbají a promažou, ale s postupujícím věkem je ta doba čím dál delší. Stoupající věk je naprd.
Vylezla jsem na zahradu. Holčičky už byly vzhůru - úplně samy se probudily, tichounce se oblékly, vyzubaly (zkratka pro zubočištění), vzaly si hrnečky a obešly naší rozsáhlou zahradu, aby nasbíraly plody našeho zahradnického úsilí. Pečlivě, aby ani kousek bobulí nebyl rozmačkán na kaši, nasbíraly spoustu malin, ostružin, jahod a zahradních borůvek. Ještě že veškeré keříky jsou stáleplodící a každý den máme čerstvou úrodu vitamínů. Hrnečky s ovocem stály v kuchyni a sváděly ke sladké snídani. Co takhle čerstvý včerejší chléb s máslem a medem a k tomu zobání sladkých plodů? Namazala jsem k snídani chleby a šla se podívat, co dělají děti. Seděly spolu na verandě s výhledem na zahradu, tiše a svorně si hrály a byly k sobě vlídné. "Hle, matička!" vykřikne starší dítko a sehne se pro lesklý kousek kovu......
....nééé, zpátky, má to být romantika....
"Hle, matička!" vykřikne starší dítko a běží si pro políbení. Když si uvědomí, že je první, zpomalí a nechá se předběhnout mladší holčičkou, aby měla radost. Mám také radost, že jsou k sobě tak ohleduplné a zvu je na sladkou snídani. Je krásné být stále mlád a mít úžasně naprogramované děti.
Nasypala jsem do misek ovesné sypání a do toho jogurt. Děti sedí na gauči, pošťuchují se, tahají se o deku a hádají se úplně o všechno. Kdo kde kdy byl první, kdo bude první a proč kdo musí být první. Následuje série slovních přestřelek na téma kdo je hloupý, kdo hloupější, která barva deky je hnusnější....Jsou celé rozcuchané, naježené, drápky nabroušené a chvějí se touhou po další sérii nekonečných bitek a hádek. Raději jim pustím Studio Kamarád z minulého týdne, abych si mohla misku aspoň trochu vychutnat v tichu a míru a nechám je potýkat se s krabičkou termixu. Po snídani jdu zkontrolovat stav naší pidizahrádky. Ze čtyř borůvkových keříků tak nějak přibližně rodí jen jediný. A co se trochu zabarví do modra, nenávratně zmizí rovnou z keříku. Lesní jahody se přestěhovaly přes plot k sousedům, kde bují, zatímco u nás je jen pár umrněných kousků pro slimáky. Zahradní jahody chcíply. Jenom malinám se daří dobře. Aspoň něco. Jen kdyby sem tam mezi nimi nelezli pavouci. A že vždycky lezou tam, kde je malina nejčervenější a nejlákavější... a já zařvu, zděsím se a očividně superchutný plod je zahozen kamsi do trnité zeleně.
Klapla vrátka. Z ranního běhu se vrací můj choť. Cestou zpět běžel kolem pekařství a rovnou přinesl sáček lahodných croissantů a křupavé bagety. Uvařili jsme si kávu a k svačině si lámali kousíčky slaného nadýchaného těsta s křupavou kůrčičkou. Holčičky se pustily do croissantů a rovnou si k nim nasypaly i trochu malin.
Když vypiju svůj ranní půllitr kávy a jakmile moje mechanika a smysly začnou trochu fungovat, zjišťuji, že je čas dělat oběd. Jak to, že to sobotní dopoledne vždycky zmizí tak vcukuletu? S povzdechem dám vařit těstoviny a do trouby naházím zeleninu na gril. Nejmenší postava miluje těstoviny jen s máslem, střední postava už přihodí bylinky a sýr, nejstarší dvě postavy si do toho ještě vmíchají zeleninu. Během oběda postupně vzniká konverzační linie ze strany většího dítka a to stížnostmi na cokoliv. Klidně to začne i školkou, kde už dva roky není. Nicméně začne vypočítávat strašlivá příkoří, která se tam děla - houska s máslem k svačině, používání zdrobnělin, učitelka špatně napodobuje sojku a v písničce - ó hrůzo - se zpívalo, jak je zima zlá. Zlá? Co je zlé na lyžích a bruslení? Kulometná palba křivd nekončí. Ta poslední křivda je opravdu do nebevolající. Nechceme jí nechat naházet kapesné do automatů na sladkosti, co jsou u bazénu kam chodí se školou plavat. Tak strašně jsme zlí. Menší dítko svoji školku brání, protože má housku s máslem rádo. Raději odebíráme dětem vidličky.
Domácí alfa skřítek oznámil na trumpetku čas oběda. Scházíme se celá rodina u vzorně prostřeného stolu. Stříbro naleštěné, ubrus bez poskvrnky, opěradlo židle přesně 60 centimetrů od hrany stolu. Usedáme a beta skřítek donáší jako předkrm šunkovou rolku s křenem a jako hlavní chod grilovaný steak s hranolkami a zeleným chřestem. Všichni si vychutnáváme lahodnou krmi, kocháme se výhledem z jídelny do naší nekonečné a udržované zahrady. Děti si nabírají drobná sousta, pečlivě a bez řečí je žvýkají a před napitím si utírají ústa naškrobeným ubrouskem. Mezi chody si vyměňují zdvořilosti a netají se svoji láskou ke škole, školce a vzdělání všeobecně. Jihnu a v oku se mi třpytí slza štěstí. Je krásné být stále mlád, mít úžasně naprogramované děti a hromadu domácích skřítků.
Úroda plodů byla opravdu božská, bylo však nutno je nějak zpracovat. Rozhodly jsme se odpoledne s holčičkami využít k výrobě lahodných dortů, abychom mohly pozvat co nejvíce kamarádek a udělat si zítřejší nedělní odpoledne opravdu sladké. Práce nám šla od ruky jedna báseň, ve svornosti a souladu. Všechno se nám nějakým zázrakem samo čistilo a drhlo a uklízelo a když jsme skončily, v naleštěné kuchyni se skvěly hromady zákusků na neděli. Bylo jich tolik, že jsme je musely odnést do rezervní lednice č. 2 v rezervní kuchyni. Víc kuchyní se vždycky hodí.
Dva dorty jsme nakrájely jen způlky, dokrájíme je, až bude třeba.
Po dobře vykonané práci jsme si určitě zasloužily sladkou svačinu na zahradě. Stůl byl tentokrát připraven na stinném místě v zahradě. Pro dospělé káva, pro děti čaj a na výběr mnoho dobrot. Je mi líto všech, kdo na sladké věci s cukrem a bílou moukou koukají jen zpovzdálí, neboť tyto věci na lidských křehkých schránkách páchají obrovskou neplechu. U nás platí pravidlo - čím víc toho sníš, tím jsi štíhlejší a plna energie a tělo je jeden pletenec svalů.
Po celodenním úklidu a vaření a věšení a skládání prádla se vyčerpaně podívám na mrkev a přiberu další kilo. Chci se s večerem posadit na chvilku do zahrady a kochat se pohledem na zeleň. Sousedova kočka se líně přiloudá, odhodí svůj "kabel" na naší zahradu a jde stejně líně pryč. Sýkorka vlítne do krmítka, přebere pár semínek, několik jich vyhází na verandu a odlétne. Ani ta semínka z toho 30 kg těžkého pytle, co jsme kupovali loni na podzim jí nechutnají. Ještě pořád 25 kilo máme. Děti se dožadují večeře, nejraději by pečené kuřátko.
Houby kuřátko, chleby s vaječnou pomazánkou budou. A pak už vyzubat, umýt, přečíst pohádku a spát, ať si máma může vlézt ke svému pracovnímu stolku 60x100 cm a vymodelovat něco sobě pro radost a pro ozdobu pokojíčků v minisvětech, kde romantické představy ještě stále vládnou.
