Tedy, začínám s psaním blogu, nikoliv s tvořením :)...

Potřebu vypsat se mám už od nepaměti. Různé deníky a zápisníky provázejí můj život už snad od té doby, co umím souvisleji psát. Stejně tak to je s kreslením. Jen co jsem dokázala udržet pastelku v ruce, už mi v ní zůstala prakticky do dneška. Mám na levém prostředníčku otlačený mozol přesně v tom místě, kde se tužka opírá o prst. Ano, jsem levák, ale naštěstí mi to nikdy nikdo nechtěl vymluvit ani mě předělávat. Jen se z nepochopitelných důvodů občas setkávám s překvapením, jak je možné umět kreslit levou :).

Proč jsem začala psát tenhle blog a tenhle příspěvek... Dějou se mi posledních pár měsíců zvláštní věci. Od té doby, co jsem oficiálně přiznala svůj cíl, kterým je profesionální digitální ilustrace a ilustrace obecně, setkávám se se spoustou zajímavých lidí, byť zatím virtuálně, kteří mě chválí a dodávají mi odvahu, povzbuzují a podporují. Tolik pochvaly a podpory jsem v takové koncentraci nedostala snad nikdy za svůj život. Přesto pochybuju.

Já mám bytostnou potřebu něco dělat rukama, tvořit nějaké dílo, zanechávat za sebou stopy ve formě čar a barev. O to míň mluvím. Musí to být vyvážené, příroda to tak zařídila. Tedy, patřím mezi ty plašší typy, ale rozklepaná hromádka neštěstí, která se neumí poprat, to rozhodně nejsem. Už mám taky ledasco za sebou, za pár let mi bude čtyřicet, sama tomu nějak nemůžu pořád uvěřit, že vlastně půlku života mám prakticky za sebou. Ještě mám tolik plánů, tolik cílů!

Ale pochybuju.

Mám právo svoje dílka, obrázky, psaní veřejně vystavovat? Mám právo očekávat, že to bude někdo chtít kupovat? Není to už příliš?

Já vím, že se to nemusí všem líbit, tohle chápu, svět má dva póly, vše musí být vyvážené, jak už jsem napsala. Jsem s tím smířená a přesto netrpělivě vyhlížím ty, jejichž řady bych chtěla víc a víc rozšiřovat. Ty, kteří mě pochválí, něco si koupí a budou z toho mít radost. Začala jsem je potřebovat k životu.

Je to dobře?

Od té doby, co veřejně nabízím svojí tvorbu, ať už digitální nebo ruční, mám větší a větší potřebu se hodnotit, přemýšlet na tím co dělám, možná se až trestat tím, že stále, pořád, nepřetržitě pochybuju. Jak já bych chtěla být lehkovážná! Když tvořím, nemyslím na nic, natolik je to pro mě zábavný proces, který miluju, že ta svoboda, kterou v něm nacházím mě naprosto pohlcuje. Ve chvíli kdy obrázky rozvěsím na všechny možné servery, obchůdky a podobně, je to jako nějaké ultimátum. Najednou je to hmatatelná položka v mém archivu, objekt ke zhodnocení, něco, co mě definuje. Stopa.

Chtěla bych zanechávat hezké stopy, stopy, které potěší, stopy, které bude někdo následovat. Mám šanci? Je na to moje srdce dostatečně velké a mysl dostatečně otevřená?

Ó jé, ten podzim, ten mi mává s mým charakterem :)