Bylo nádherné říjnové odpoledne a my jsme zaparkovali u bran ostravské ZOO. Poučena z četných minulých výprav jsem neopomenula zkontrolovat, zda-li v batohu  nechybí  náhradní kalhoty drobotině, sušenky, každému lahvička s pitím, náplast a náhradní baterie do foťáku. Děti natěšené, dav proudící opačným směrem, zvířata "akční" - prostě vydařený výlet...

Právě jsme zkoumali pruhování zeber v nejodlehlejší části ZOO, když tu se z amplionu ozvalo chrčívé: "Vážení návštěvníci, upozorňujeme vás, že v osmnáct hodin zavíráme. Těšíme se na shledanou!" Pohled na hodinky a drobotinu signalizoval, že máme problém. Museli bychom nasadit ostřejší "dospělácké" tempo, abychom za třicet minut stihli dojít k východu, což našim ratolestem nic neříkalo... Čím více jsme se snažili zrychlit, tím pomaleji se vlekly. Nepomáhalo povzbuzování, vysvětlování ani následné zvýšení hlasu.

Náhle se z pavilonu šelem ozval strašlivý řev lva. "Co to bylo??" pípla vyděšená Támar. Manžel na mě šibalsky mrkl a pak s kamennou tváří začal dětem líčit, že po uzavření ZOO budou pravděpodobně vypouštět zvířata ven, aby se před večeří trochu proběhla. A lev se pravděpodobně už nemůže dočkat... Ze zcela vyčerpaných mátoh se v mžiku stali mistři světa v přespolním běhu... Věřte, nevěřte - v 17:59 jsme bezpečně stáli za bránou... na zcela prázdném parkovišti!

Když nemůžeš, ještě třikrát můžeš!! Platí to nejen v ZOO