Pod rouškou, za rouškou, s rouškou se odehrávají dramata - dramata lidských životů, úmrtí a mocenských čachrů. 
Vše se dá zneužít a ukrást. Rouška, symbol pomoci, ochrany a lidské solidarity posledních dnů, ponejvíce. Pod rouškou koronavirové pandemie se vláda snaží posilovat své vlastní mocenské zájmy a cíle. O rouškách lhali - prý jich je dostatek a všichni, zdravotníci v první řadě, budou včas a dostatečně chráněni. Na obchodu s rouškami chtěli nasbírat body - v přímém přenosu přebírají tuny ochranných prostředků z Číny, v poníženém předklonu k Východu a k vlastním dodavatelům zády. Na obětavé solidaritě obyčejných lidí, kteří roušky začali šít svépomocí a zdarma parazitovali jak pijavice - se sloganem "spolu to zvládneme" přeběhli na druhou stranu a slintají do bavlny, kterou farizejsky solidárně začali nosit namísto nejúčinnějších respirátorů.  Rouška jako ochrana a rouška jako zástěrka - jak pro koho.Ti, kdo by roušku na ústa potřebovali, aby mohli pracovat, pomáhat, přežili, ji často nemají. Zatímco ti, kteří z životy druhých hazardují a stále více se je snaží ovládnou, roušku zneužívají k zastírání pravého stavu věcí, záměrů, plánů. Nejhorším a nejnebezpečnějším virem není Korona, ale korunovaní mocí: Babiš, Zeman, Tvrdík, Kellner, Mynář, Hamáček, Nejedlý, Metnar...a jejich nohsledi a prodloužené ruce.
 
 
Jobovy zvěsti a rány - ožehavé téma utrpení spravedlivých a nevinných a zvláštní teologie milosti - kdy zisk je podmíněn předchozí, mnohdy totální,  ztrátou. 
Den za dnem Jobovy zvěsti - statistiky nakažených, ohrožených, mrtvých. Krachy a bankroty a rostoucí počty lidí bez prostředků a v dluzích. Rána za ranou dopadá na obyčejný lid a ti nahoře sčítají zisky. Jobovy rány byly zkouškou spravedlivého a staly se symbolem pro utrpení nevinných. I dnes doléhají na ty méně vinné, spravedlivější, na ty, kdo si to nejméně zaslouží - viděno optikou měřítka viny a trestu. Viděno teologicky se má zato, že zkoušky, rány a utrpení  (chceme-li jim dát alespoň nějaký smysl) mohou vychovávat, vracet k podstatě, na správnou cestu, od materie k duchu. Nesou s sebou potenciál proměny, obratu, nových začátků. Možná proto málokdy dopadnou na hlavu diktátorů, oligarchů, psychopatů bez svědomí a vůle k dobrému, obecnému, pokání.  
 
 
 
Straší nás, abychom byli strachy bez Sebe - totiž abychom SEBE (SEBEvědomí, SEBEdůvěru, SEBErealizaci)  ztratili a stali se povolným stádem s falešným pocitem síly davu.  
Strach je jedním z nejsilnějších nástrojů moci a mocných. Strachem lze vládnout a ovládat. Přidusit svobodu, odvahu, naději. Prvním krokem, jak se z moci strachu vymanit nebo jak ji alespoň trochu oslabit je - strach pojmenovat. Dát neznámému, hrozivému, bez konce a začátku - podobu, formu,vymezení. Ohraničit bezbřehost strachu, a tím jej postupně ovládnout nebo alespoň omezit jeho sevření,  vybalancovat síly, možnosti, otevřít výhledy a cesty. Bojím se nemoci, která je nevyzpytatelná a málo se o ní ví. Ale ještě více se bojím těch, kteří nám vládnou a ani sebelepší pojmenování jejich zvůle a odhalení jejich záměrů neumenšuje jejich moc.
 
 
Sdílená samota je lepší než samotka.
Jsme samoty. Jsme sami. Jho, které jeden z druhého nesejmeme ani největším milovaním a nejpevnějším objetím.  
Jsme samoty na samotě. 
Jsme spolu o samotě. 
 
 
Místo setkání a zrcadlení Já na tváři Ty, každý ke každému zády a v bezpečné vzdálenosti.
Karanténa a proměna či vyjevení vztahů:  bližní bližnímu vlkem, hrozbou, rizikem. Stačí tak málo a ve tváři druhého již nespatřujeme sami sebe, ale Koronavirus. 
 
 
Když si řekneš - že odstup je projevem lásky, není tak těžké ho snést.
Prý máme žít intenzivně přítomnou chvíli s blízkými, být s nimi ve slovech i činech tak, jako by to bylo naposledy.
A zároveň je největším projevem blízkosti a solidarity v této chvíli ODSTUP.
Připomíná mi to magnety, které se odpuzují a nemohou k sobě, i když jsou jindy, za jiné konstelace pevně přimknuté.
  
 
Žijeme ve stínu, který sami vrháme.
Nedohlédneme dále než náš pohled, zájem, zkušenost. Empatii často určuje naše vlastní situace, ona pověstná slepá skvrna, která limituje náš altruismus. Všímáme si toho, co sami prožíváme nebo dříve prošlo naší zkušeností. 
 
 
Tvář se ztrácí lhostejností .                           
Pasivitou, netečností, tím, že se nás nic netýká a nedotkne. Vše je jedno, vše vyjde nastejno, životním postojem stává se lhostejno.
 
 
Smrt živořící na okraji mysli a vyháněná od jejích vrat do hlubin nevědomí, ožila a promořila vědomí jednoho každého.
"JSEM!", šklebí se vítězoslavně. "Mě nesetřeseš!", plácá se smíchy do kolen. "I na TEBE, ano na Tebe, dojde", dodá smiřlivě.
 
Je smrt - družka života, neustále přítomna při každém živém tvoru, kráčející s námi za ruku, čekající na svůj okamžik.
Je smrt  - duše, dílo naší mysli, vůle, touhy, volby, jehož ovoce spatříme při konečném zúčtování se životem.
Je smrt  - druhých, neustále před očima, často v přímém přenosu, ale stále dosti vzdálená na to, aby s námi jakkoli hnula a tím nemyslím pohnutí.
Je smrt - blízkých, vždy náhlá a nečekaná a navždy proměňující život těch, kteří zůstali.
Je smrt - strachu, plíživé znehybnění a odumírání radosti, vášně, naděje, odvahy, chtění, na jehož konci stojí překvapení, kam že se ten život poděl a rozčarování, že na cokoliv je už pozdě.
Je život a díky vědomí konečnosti a smrti vím, jak moc je vzácný a krásný.
 
 
Být výlučným vlastníkem a nemít přitom z vlastněného zhola nic ve svých rukou. 

Podivné vlastnictví – život, tělo, duše. Vlastníme něco, co je jen a jen naše, výhradně, výlučně, bezezbytku, dokonce na to máme nezcizitelné právo, ale když přijde na věc, ukáže se, že nad tím nemáme žádnou moc. Nejsou život, tělo, duše spíše vlastností lidství než jeho vlastnictvím?

Půst z vůle a půst zvůle.
Postní období se vyznačuje odříkáním, askezí, zkušováním těla i duše. Ohledává se při něm, bez čeho můžeme být, co je a není podstatné k životu, co nám prospívá a co naopak. Dobrovolně se postíme od toho a onoho a zkoušíme vydržet menší či větší míru nepohodlí, nedostatku, jednoduchosti. S cílem odlehčit tělu i duši a také druhým od jejich tíží a trápení. Podstatné u půstu je ono DOBRO-VOLNĚ. Sami ze své vůle jsme se rozhodli a zvolili předmět i míru odříkání. 
Koronavirus  se po dobré vůli neptá, nenechává prostor pro vůli svobodnou. Diktuje si svá pravidla, podmínky, scénáře. Stejně jako skrytí diktátoři v  hlavách korunovaných. S pomocí Koronaviru diktují nedobrovolný unifikovaný celoplošný půst shůry, půst jdoucí napříč materiálními i duchovními potřebami, který zavání likvidací práv a svobod. Postit se, pustit, pusto, pustošit, spoušť. Kéž by to byla jen slovní hříčka...