Myslím si, že to, jestli se člověk cítí v životě šťastný, ani tak nezávisí na okolnostech. Spíš na tom, jak moc je nechá, aby na něj dolehly a co si z nich vybere. Téměř na každé události lze najít něco pozitivního nebo přínosného. Je to umění, běh na dlouhou trať, vyžaduje neustálé úsilí a nikdy nemáte jistotu, že tentokrát už vám bude jen dobře...ať se snažím jak chci, občas se dostanu do stavu, kdy nedokážu zahlédnout v životě žádné světlo. Jenže takové stavy jsou postupem času čím dál méně časté a trvají kratší dobu. Běhá mi mráz po zádech, když si vzpomenu, že jsem v téhle životní tmě a beznaději jednou žila několik let.

Nejdřív je důležité si uvědomit, že za to, jak se cítím, mohu jenom já. Ne prodavačka, která se na mě mračí, ani kamarád, který mě necitlivě odbil (pravděpodobně protože, je ve stejně bídné náladě), ani rodiče/partner/děti/... rozhození tím, že se nechovám podle jejich představ. Jsou to totiž jejich představy, ale život, který by je měl naplnit, je můj. Za moje pocity ve skutečnosti nemůže zima v létě, déšť v prosinci nebo vítr v den, kdy jsem si naplánovala dokonalý piknik. Jsem za ně zodpovědná já, tím že dovolím, aby na mě působili, ale zároveň tomu působení nevěnuji pozornost. Jediné, co by mohlo být trochu zodpovědné, je nedostatek slunečního svitu v nekonečných zatažených dnech, ale s vrstvou mraků se stejně nedá moc pořídit.

Co mohu pro svůj dobrý pocit udělat?  Mohu změnit věci, které změnit lze, a netrápit se těmi, které změnit nelze. Změna vyžaduje velkou odvahu. Je nesmírně těžké změnit zavedené a funkční, i když neuspokojivé pořádky, a vrhnout se do neznáma. Stejnou odvahu ale vyžaduje i rozhodnutí o tom, že je boj zbytečný.

Když tohle všechno zohledním, netrápím se (mimo jiné) tím, že venku není sníh a nebrblám, že kdyby byl, mohli bychom si skvěle užívat na lyžích. Skvěle užívat si jde i mnoha jinými způsoby, ke kterým není sněhu potřeba. Já vím, že v touhle dobou obvykle bývá sníh a pro přírodu to není úplně dobré, když ji před chladem nechrání peřina. Kdybych byla bájný hrdina, vydala bych se do sídla všemocných bohů a požádala je, aby střední Evropě navrátili sníh. Nebo bych jim ho ukradla. Jenže zapadlé tajemné lesy už nejsou co bývaly a na vrcholcích hor místo božstev hřadují turisti. Z toho vyplývá, že teď nemohu udělat nic pro sněžné víkendové procházky, aniž bych musela opustit naše klimatické pásmo.

Beru fotografický aparát a vyrážím do starých zarostlých sadů za městem, do luk plných nádherných uschlých travin, doprovází mě suchý vítr a ostré bledé slunce. Miluju tyhle zářivé dny. Jsou tak estetické.