Moc ráda peču je peču. I když se o to pokouším rok co rok, do tajů pečení perníčků jsem nepronikla. Veškerým receptům typu “Perníčky zaručeně měkké" nebo "Ihned měkké perníčky” bezpečně odolávám a jsem příkladem toho, jak upéct vždy a za každých okolností zaručeně tvrdé perníčky. Nepomůže ani dvouměsíční proležení.

Moc ráda perníčky zdobím, i když doufám, že si  nich nikdo nekousne. Protože když kousne, tak si v lepším případě zub nezlomí. (Chci být pozitivní.)

Ani bílková poleva vytvořena dle receptu s nadějí, láskou a těšením se na úžasné výtvory, které mám okoukané od zdejších šikovných dam s velkým D,  se mi nedaří a velmi se odlišuje od mé představy. Poleva mi leze všemi různými otvory, jen ne tím zrovna ucpaným, kterým by lézt měla, a do ruky mě vždy potom chytá křeč. Zde končí veškeré moje kreativní snahy vytvořit něco nadmíru krásného a s Honzíkem polevu napatláme, jak se dá.

Tak jsem to vzala  z jiného konce a vytvořila “Zaručeně tvrdé perníčky”. To mi jde. Jejich tvrdost jsem ještě znásobila vrstvou křišťálové pryskyřice a jsou podlepené magnetem.

P.S. Nicméně perníčky jsou u nás stále nejoblíbenějším druhem cukroví, ať vypadají, jak vypadají :-)