Školy není nikdy dost, a protože jsem na té mé co by studentka pěkně lumpačila, na stará kolena jsem doháněla... Textil není můj obor. Papír mám na broušení a vzorování skla. Náhoda tomu dala, že přesto, že už jsem pět let batikovala, cvrkla mě na internetu do nosu zázračná škola. Rok jsem do ní docházela a zdokonalovala techniky tisku a batiky.

Učitelka ze mně měla radost, protože kolem mne nemusela běhat. Zadala mi úkol a já pracovala. Vždy jen nahlížela přes mé rameno a říkala: "Proč vy sem vlastně chodíte, když už všechno umíte." Ale já ten rok milovala. Nelitovala jsem dojíždění vlakem ani tahání krosny s pomůckami na zádech. Sama o sobě bych si nikdy nevyzkoušela voskovou a třeba šitou batiku, tisky různými materiály, linorytem, soutisky barev, motivů, navazování vzorů ze čtverce, trojúhelníku. Neměla bych na to všechny potřebné pomůcky a plácala bych to podle nějakých postupů v knížkách nebo časopisech.

Z každé hodiny jsme si psaly do sešitů poznámky. Do šanonů pak sestavovaly co jsme danou hodinu dělaly za techniky. Technologický postup práce, návrhy a ukázky výtvorů. Na konci roku jsem z toho měla dva tlusté šanony, které mi byly oznámkovány a dostala jsem Osvědčení s jedničkou. Téma záverečné práce jsem si vybrala sama.

Některé "studentky" (byli jsme tam většinou už školou nepovinné) použily jako závěrečnou práci třeba ubrus nebo obrázek voskové batiky, který dělaly v průběhu roku. Já brala školu asi děsně vážně, ale byl to pro mne rok hry. To o čem jsem si myslela, že se tak "asi" dělá, jsem si tady vyzkoušela pod odborným vedením. Miriam díky!