Proč může být dobré sem tam něco ztratit? Třeba proto, že vás to může konečně dotlačit do něčeho dlouho odsouvaného na někdy, až na to bude čas nebo vhodná chvíle. A to se mi právě teď stalo. Začalo to tím, že jsem hledala doklad. Konkrétně potvrzení o studiu syna mého klienta, které potřebuji doložit k jeho daňovému přiznání. A popravdě jsem neměla moc velkou chuť vysvětlovat klientovi, navíc vietnamskému, že potřebuji, aby svého náctiletého synka vyslal pro něj ještě jednou do školy. S tím, že účetní je prostě úplně blbá a po týdnu si nepamatuje, že jí bylo takovéto potvrzení předáno, natožpak do které hromady papírů ho odložila (a že jich tu mám v této době požehnaně). No prostě daňové období. On je sice velmi chápavý (až na situace typu: najděte si jinou účetní, protože já už fakt nevím, kde mi hlava stojí - v takových chvílích náhle přestává rozumět řeči mého kmene a dělá, že neví, o čem to vlastně mluvím anebo že to vůbec neslyšel), takže přinejhorším bych se prostě přiznala. Ale na druhou stranu si říkám, že moje kancelář přece není černá díra a někde to tu být musí.

A tak jsem to vzala pěkně od podlahy. Teda spíše od stolů, hromádku po hromádce, složku po složce, papír po papíru. A nic. Tak znova a důkladněji. Postupně jsem začala zkontrolované hromádky přesouvat do obýváku (ještě že je manžel zrovna ve světě :-) ) a třídit a zakládat do šanonů (konečně), všem jsem rozdělila jejich kopie už podaných daňové přiznání... a přitom zjistila, že mi u dvou klientů chybí. Jak je to možné?? Zrovna u nich jsem si byla jistá, že jsem je podala, a taky že podala, jednoho dokonce dnes ráno! V tu chvíli už byla do obýváku přestěhovaná půlka kanceláře a já začala znova procházet zbylé papíry a teď už i šanony, jestli jsem ty dvě chybějící přiznání nepřiložila k někomu jinému. No plácala jsem se v tom celé odpoledne a výsledek nula, pokud jde tedy o pátrání nyní již po třech kusech.

Ve chvíli opravdového zoufalství (ne tedy, že by to byla zase taková katastrofa, vše se dá vyřešit, ale přece jen... ), jsem si vzpomněla na domácí skřítky :-). Oni totiž umí být pěkné potvůrky. Ale milují čokoládu. Ne, nedělám si srandu, mám to už mockrát odzkoušené a nejen já :-). Stačí jim někam dát rozbalenou čokoládu, ale hlavně na ni nesahat. Nemají totiž rádi člověčí pach. Já jsem našla doma jen jednu napůl snězenou Studentstkou pečet, tedy už osahanou a nepoužitelnou a pak jednu vánoční kolekci. Tak ta vyhrála. Opatrně jsem pár bonbonů vybalila a kolekci položila na skříň - s prosbou, že by mi teda fakt bodlo, kdyby mi pomohli v pátrání anebo prostě vrátili, to co schovali, pokud to byli oni. A světe div se (já už se tomu nedivím), během deseti minut jsem měla jedno přiznání a hlavně to původně hledané potvrzení (založené do šanonu jeho vietnamského kolegy - když oni mají všichni ty jména takové stejné :D ). Takže už zbývá jen to druhé přiznání. Zřejmě budu muset trošku přitlačit a zajet koupit novou a hlavně lepší čokoládu, aby pustili i ten zbytek. Po pravdě, ta kolekce už ležela ve spíži více než rok, protože nějak nenašla uplatnění a nikdo ji nechtěl. Tak se tedy těm naším skřítkům omlouvám, že jsem je takto odbyla něčím, co už mělo dávno letět, ale nic lepšího tu prostě nebylo :-).

A konečně se dostávám k tomu, k čemu že bylo to hledání dobré. Když už jsem byla tak vystěhovaná, tak proč toho rovnou nevyužít a nevymalovat po letech kancelář a pořádně ji neuklidit, že? :-) . Ano, v tu naprosto nejšílenější a nejnevhodnější dobu, kdy nemám ještě všechny daně hotové a do toho chodí objednávky, jako by snad měly být už zase Vánoce, já si tady maluju. Stěny tedy. Ale přiznám se, že dobrovolně bych se do této akce hned tak nepustila. A jak říká klasik, tedy Cimrmani, "Na pokraji smrti hladem (na jídlo nebyl čas ani pomyšlení), na pokraji smrti mrazem (na to, abych si šla zatopit, taky ne), na pokraji smrti vysílením,ale stálo to za to!