Ráda bych vám představila novou uzavřenou kolekci, která je částečně k vidění na výstavě v Jílovém u Prahy. Píšu částečně, protože poslední tři kousky jsem dokončila až teď a tak je příští týden vystavím zde na Fleru. Zbytek sem převedu po skončení výstavy.

Na  první pohled je patrné,  že kolekce vychází ze série Harampádí a tudíž se zdá být zbytečné vytvářet další šuplík.  Ale smysl a původ šperků Zóny je jiný, podobnost jen formální. Na rozdíl od Harampádí, kde je každý kousek sám za sebe, se tady jednotlivé šperky vztahují ke konkrétnímu místu a situaci. A to hlavní - jsou inspirované filmovým příběhem. Už v harampádním blogu jsem zmínila mistrovský film Stalker (A.Tarkovskij, 1979), natočený podle literární předlohy bratrů Strugackých "Piknik u cesty".

Zóna je vládou přísně střeženým místem a její zrod má zřejmě na svědomí nám nadřazená civilizace či pád meteoritu. Je to  "nesmírně složitý systém pastí, z nichž každá je smrtelná".  Někde v prostoru Zóny se údajně ukrývá místo, kde se lidem plní ta nejniternější přání a kam se při velké dávce štěstí a sebeovládání s pomocí průvodce - stalkera - můžete pokusit dostat.  Ovšem jen tehdy, jste-li naprosto zoufalí a je vám jedno, že pravděpodobně cestou přijdete o život. Zóna nemá pevnou podobu, neplatí zde čas. Neustále se mění podle stavu mysli toho, kdo jí prochází a zkouší ho. Není divu, že zdaleka ne každý cestu přežije...

Každý, kdo něco obdobného někdy podnikl, ví, jak těžké to je. Pohled do sebe bolí. A co teprve  muset čelit svým nejvnitřnějším touhám. Pak je celkem pochopitelné, že - jak vyplývá ze zoufalství  vyčerpaného stalkera - do komnaty zřejmě ještě téměř nikdo nevstoupil, protože k tomu nenašel odvahu. Navíc nám zde hrozí setkání s banalitou vlastního nitra a tu je velmi těžké strávit. Škoda, že nám schází víra v to, že cokoliv se děje, děje se tím správným způsobem... 

Zajímá mě prostředí Zóny. Zničené telegrafní sloupy podél trati, voda, bahno, rozpadající se tanky a armádní auta s ostatky vojáků, rozpadlé zdi, písek, hluboké studny. Opuštěná budova, v níž se komnata nachází. Ne jako efektní dekorace, ale jako místa a předměty, dokazující svoji nesmyslnost. Jsou naprosto beze smyslu a účelu a proto mohou být vším. Kulisou a nebo šperkem...

V loutkářském pojmosloví se občas používá definice: "artefakt se stává loutkou až v rukách herce". Mohlo by to být podobné se šperkem?  Máte pro něj definici? Poslední dobou se tak označuje i bižuterie, či cokoliv zavěšeného v uchu nebo na krku. Pokouším se o svoji vlastní. Šperk je něco, co nechci ztratit. Šperk musí vydržet, chci, aby ho moje děti měly jako památku na mne. Opravdový šperk dlouho hledám, a pokud ho najdu, nosím ho. Pokud nejde o starožitnost nebo nález, chci vědět, kdo a  proč ho vyrobil. Musí stát mimo čas a trendy.  Nevybírám si ho podle oblečení, ale naopak.

Každý máme definici jinou. Já se při práci držím této. V kolekci Zóna jsou některé šperky záměrně "poškozené" - myslím ve smyslu estetickém. Vždy trochu posunuté oproti ideální kompozici, řekněme lehce "neladné". Není to z rozmaru. Budu se teď opakovat, ale pro srozumitelnost - dokonalý šperk podtrhuje nedokonalost jeho nositele. Odkud se například bere tendence vyžadovat dvě zrcadlově stejné náušnice? Lehce nedokonalý šperk hledá protiváhu ve svém budoucím majiteli, se kterým se navzájem podpoří.  Sice to déle trvá, než se ti dva sejdou, ale stojí to za to.

...Toť k Zóně vše - děkuji!

Respektujte prosím autorská práva, vztahující se na text i šperky samotné

PS: Upozorňuji, že tato interpretace jak prostoru a funkce Zóny, tak příběhu samotného  je jen jedna z mnoha možných. Doporučuji vlastní!