Když se mi před pěti lety narodila první vnučka,

nedalo mi to,se nepodělit a stejně tak jsem chtěla napsat i o dalších...

Jenomže před třemi lety se stalo něco nečekaného,co naši celou rodinu naprosto šokovalo a ochromilo.

Má druhá vnučka(první dítě mé prvorozené dcery)se narodila s Downovým syndromem s následnou těžkou srdeční vadou.Bylo to pro mě to nejhorší období,co jsem si prožila.Říkám,že moje onkologické onemocnění bylo proti tomu procházka růžovou zahradou.Nebyla jsem dlouho schopná o tom s kýmkoliv hovořit,natož něco napsat.Když měla 1.rok,podstoupila velice náročnou operaci srdíčka,která dopadla úspěšně.Při té příležitosti jsem jí ušila panenku andělku,kterou měla stále u sebe...aby jí chránila.

Jak šel čas,naučili jsme se přijímat a těšit se z každého byť malého pokroku,který naše Barunka udělala...

říkám jí naše rodinné sluníčko,navzdory svému handicapu je vitální,s dobrou imunitou a neskutečně optimistická,každého nakazí tím svým bezprostředním smíchem.

Dnes už vím,že takové rány osudu(jak by to někdo nazval)jsou pro nás jen lekce,které nás posouvají dál...člověk si uvědomí  a časem se naučí vnímat vše trochu jinak a pochopí,co je opravdu důležité.

Hodně jsem začala háčkovat a plést čepičky na ty naše ratolesti.

Mám tedy modelku,kterou hned tak někdo nemá