Barča Hrbáčková

Jmenuji se Miroslava Fišerová a svůj život bych charakterizovala jako velmi "skokový". Jak také jinak, když jsem vystudovala zemědělskou školu, ale v zemědělství jsem jaktěživa nepracovala. Nejdřív jsem nastoupila do továrny na hudební nástroje jako účetní a po půlroce jsem vyletěla, sotva jsem si stačila popadnout věci. Který vedoucí by také riskoval, že mu udělám v účtárně průšvih. Potom to bylo staré dobré ČKD a počátek počítačů v Čechách. Potom jsem se přestěhovala za manželem do Prahy a nastoupila do projektů, do tiskárny, na prokuraturu jako písařka, do inzertního časopisu - to už přišla éra počítačů, takže pro změnu stavební podnik a když se zhroutil, tak samostatné podnikání. Tedy samostatné - s kolegou. A tady už přišla na scénu Barča.

Tedy nejdříve to byla jen figurka čertíka, kterou jsme oficiálně jmenovali generální maskotkou podniku a pojmenovali Barča, později jí přidali i příjmení Hrbáčková a příběh. Možná díky Barče na nás nikdy nepřišla ponorková nemoc. Za celých deset let jsme se nikdy nepohádali. Za každé nedopatření jsme vyhubovali Barče a bylo to.

Teď kolega onemocněl a podnik zanikl, takže jsem nezaměstnaná. Vlastně jsem zaměstnaná asi tak na půl až třičtvrtě úvazku - jako babička tří krásných, chytrých a šikovných vnuků. Barču mám doma a do důchodu mám ještě daleko. Něco bych dělat měla. Celý život jsem šila, pletla, háčkovala, vyšívala a poslední tři roky jsem se pustila i do paličkování. Takže bych třeba mohla..., co myslíte? Rodina s tím vcelku nesouhlasí, ale Barča mi povolila používat zase své jméno a prohlašuje, že velice ráda bude znovu mojí maskotkou - když jí ušiju nový kabátek. Takže zkusím, jestli by to šlo. Vaše Barča