Asi to není rozumné, ale musím to říct. Ve chvíli, kdy prodávám víc než kdykoli o Vánocích, se k tomu prostě musím přiznat! NESNÁŠÍM DÁRKY!

A je to venku! Možná teď máte pocit, jako když vás v řeznictví obsluhuje zapřísáhlý vegan a jeho obchodnické švitoření: „A co ještě kousek téhle pěkně prorostlé krkovičky nebo párečky přímo z udírny?“ vám zní značně neupřímně. Protože – co si budeme povídat, chuť lidí dávat a přijímat dárky mě částečně živí.

Ne, nikomu radost z dárků neberu, ale sama dělám všechno proto, abych se jejich přijímání i dávání vyhnula. Důvodů je spousta. Tím prvním je od dětství poslouchané zaklínadlo: „Jsi celá bába Šulistů!“ (Tímto chci rodiče a příbuzné před podobnými větami varovat, jsou vysoce škodlivé ve všech směrech).

Babička připomínala válečný křižník, přes majestátní obvod hrudníku a boků však stále měla pas, žádná beztvará hrouda. Byla vynikající kuchařka. Nikdy se nenaučila jezdit na kole. K praktickým věcem přistupovala s bezradně vystrčeným zadkem v postoji, jemuž otec říkal: „Vidle vztyč!“

Pas nemám, držím se kousek nad ideální hmotností, vaření mě štve tak, že jsem radši hladem, na kole jsem ujela možná 100 000 kilometrů a kamarádky mi v legraci říkají „nejlepší chlap mého života“.

Po létech bojů s nadváhou a sebevědomím plandajícím u kotníků jsem přišla na to, že s babičkou máme společnou jen vzdorovitou prostořekost, nezdolnost, lásku k háčkování a … odpor k dárkům. Pokud člověk u babičky neprozřetelně vsadil na překvapení, musel mít v záloze paragon. Okamžitě totiž mazala dárek vyměnit. Větší šanci na úspěch měly jen věci určené ke spotřebě. Třeba uheráková panenka.

Postoj k dárkům jsem měla od dětství hodně podobný, ale nějakou dobu jsem je ráda dávala. Jenže znáte to – začnete keramickým srdíčkem a časem se podobně jako u potlače – zvyku severoamerických indiánů, kde se darující předhánějí v tom, čí dar bude cennější, octnete v řádech několika stovek až tisíců.

Zatímco doma se mi hromadily malé halenky, nevhodné voňavky a rtěnky nebo vázy, které bych si nepostavila ani na hrob, na kamarádkách jsem pečlivě vybrané pásky, uháčkované plédy a další „skvosty“ většinou také nikdy neviděla, případně s láskou upletený vlněný svetr záhadně ztratily nebo projely ždímáním na 900 otáček.

Navíc bližních toužících účastnit se narozeninového, svátkového, vánočního a návštěvního dárkového šílenství přibývalo. Po každých Vánocích (ty teda taky moc nemusím) jsem byla v situaci novomanželů, kteří poslední úspory vrazili do opulentní svatby a teď přemýšlejí, co se třemi mixery, pěti sadami příborů, drátěným Rumcajzem a pivními skleničkami se Švejkem.

Když se život přehoupl přes čtyřicítku, tvrdě jsem zavelela: „A dost!“ Někdo radostně souhlasil, jiný smouval, další se urazil, ale domácnost a zejména šuplík zvaný „nahovňákov“ vydechly úlevou. V šuplíku se totiž shromažďovaly dary, které s trochou škodolibosti (chtěli jste dárky, tady je máte) putovaly dál, ale občas našly nového potěšeného majitele. Posílala jsem je dál po zralé úvaze, komu by mohly přinést radost, případně putovaly na burzu „nahov....“ (název i akci vymyslela bývalá kolegyně, díky Beo!). Odehrávala se v práci a místo vymýšlení, jakou levnou blbůstku komu nadělíme, jsme krásně zabalily některý z nepovedených dárků. Ty jsme pak mohly spolu směňovat, takže milovnice elektrických světýlek na stromeček je získala třeba výměnou za minimalistickou slánku a pepřenku atd. Doporučuju, s vtipnými kolegy to byla největší dárková legrace.

Zajímalo by mě, kolik předmětů takto obíhá republikou, ale u darovaných bonbonier (zejména pokud máte mezi přáteli hodně lékařů) vřele doporučuju zkouknout expiraci, než ji znovu vypustíte na oběžnou dráhu (už jsem obdržela dva roky prošlý kousek, dobře mi tak!)

Moje dárkové přání po zbytek života zní: Když už nedáte jinak, tak prosím symbolicky cokoli, co lze spotřebovat, nebo ŘEZANOU kytku.

Jedním z největších omylů bližních nás zelenoprsťáků je totiž představa, že kytka v květináči je přece tutovka! Ale pozor, naše byty jsou většinou přecpané rekonvalescenty zachráněnými ze spárů ignorantů. Kytky se místo usychání nekontrolovaně množí a když pak přijdou rozjásaní gratulanti s dvojorchidejí zabírající půlku jídelního stolu, pěstitel stojí před Sofiinou volbou – nějakou rostlinu musí obětovat (zpravidla z domu obratem vyletí vetřelec, k němuž ještě nemá citový vztah). Pro milovníky květin jsou hrnkové dárky ze stejné kategorie jako pro jiného nevyžádané štěně či kotě.

Občas přemýšlím, kam až moje kamínky doputovaly a zda někdy vzbudily podobné špatně maskované zklamání. A tak si říkám – než vypukne předvánoční drancování obchodů, dárci by měli zpozornět a naslouchat tomu, co si obdarovaní přejí, co se jim líbí a co je baví. Ke své lásce k růžovému porcelánu milovníky neglazované keramiky bohatě zdobenou vázičkou opravdu nepřesvědčíte.

Fler je v tomhle báječný, že si můžete udělat veřejný FlerBox „Přeju si“, kam si  dárci mohou chodit pro inspiraci, případně si u mnoha prodejců lze koupit dárkový poukaz, což považuji za vynález století.

A pokud náhodou narazíte na dárkového odmítače, neurážejte se, nespílejte mu do skrblíků, ale obdarujte ho dárkem největším – láskou a respektem. A omlouvám se všem, nad jejichž dárky jsem se neupřímně šklebila!