Mám pro vás zajímavý článek o diastáze. Dozvíte se co to diastáza je, kdy vzniká, jak ji rozpoznat, co všechno v našem těle může způsobit a jak se jí účinně zbavit.

Na otázky odpovídá Mgr. Veronika Kozlová, trenérka a lektorka pohybových aktivit se zaměřením na jógu ve vzduchu a zdravotní cvičení.

Co je to diastáza?

Diastáza břišních svalů je stav břišních svalů, při kterém se svaly rozestoupí v oblasti bílé čáry, tedy od pupíku dolů a nahoru. Tento stav může být fyziologický, tedy zcela v souladu s tím, jak naše tělo pracuje. Děje se tak například v těhotenství nebo u novorozenců.

K řešení je potom diastáza patologická, tedy taková, která zůstává déle po porodu nebo bez návaznosti na těhotenství. Kromě viditelné nebo hmatatelné mezery mezi svaly v oblasti bílé čáry je nejčastějším projevem diastázy ochablá břišní stěna – „stále těhotné bříško“.

A samozřejmě doprovázející potíže s omezenou funkcí svalů pánevního dna (inkontinence, bolestivost nebo naopak necitlivost při styku), potíže s dechem, bolesti zad. Diastáza totiž není zdaleka pouze problémem estetickým, ale především zdravotním.

Kdo je ohrožen nejvíce?

S diastázou se většina osob setká poprvé v těhotenství. Jak bylo uvedeno výše, v těhotenství nás samotná diastáza děsit nemusí. Je v pořádku, a pokud jí žena netrpěla již před těhotenstvím, není důvod ji v průběhu těhotenství jakkoliv řešit.

Diastázou jsou ohroženy také malé děti, které nemají dostatek vhodných podnětů a u kterých se nestáhne novorozenecká diastáza.

Dalšími osobami, které jsou ohroženy vznikem diastázy, jsou osoby, které vůbec necvičí, nepohybují se a špatně pracují s dechem. A také osoby naopak cvičící velmi mnoho, ale nesprávně s nadbytkem cviků na přímý břišní sval (tedy typicky zkracovačky).

Dá se jí nějak předejít?

Těhotenské diastáze se zcela předcházet nedá a není to ani žádoucí.

Bavíme-li se o diastáze patologické, pak je vhodné, aby ženy po porodu pečlivě volily první cviky, které zařadí do svého tréninku. Je třeba nejdříve posílit hluboké vrstvy břišních svalů a teprve postupně zapojovat také vrstvy povrchové.

Ruce pryč by ženy v tomto období měly dávat od zkracovaček nebo sedů lehů, včetně šikmých. Všechny cviky, které žena zvolí, by měly pracovat s dechem. Vleže na zádech by neměly zvedat hlavu, měly by volit pozice jednoduché, u kterých se budou soustředit na stoprocentní kvalitu provedení. Ideálně pod dohledem fyzioterapeuta nebo trenéra.

Test – jak zjistíme, že ji máme?

Nejjednodušším domácím testem je leh na zádech s pokrčenými koleny. Při zvednutí hlavy by mělo naše břicho zůstat ploché a široké. Pokud se v břiše objeví příkop vedoucí od pupíku nahoru nebo dolů, jedná se o rozestup břišních svalů.

Příkop nemusí být okem viditelný, je tedy dobré si bříško i prohmátnout. Stejně tak není v pořádku, pokud naopak střed břicha vyvstane nahoru, pokud se propadnou tříselné jamky pod kalhotkami a udělají se „kapsičky“, nebo břicho zcela ochabne.

Mám diastázu, co teď?

Nejlepším řešením je vyhledat fyzioterapeuta nebo trenéra, který se tímto problémem zabývá. Jednodušší případy diastázy, nekomplikované rozestupy do 4 cm, by měl zvládnout trenér, který je kvalifikován ke cvičení s diastázou.

Větší rozestupy nebo rozestupy kombinované s jinými problémy, jako je jizva po císařském řezu, by určitě měly být nejdříve zkontrolovány fyzioterapeutem. Ten stanoví správnou diagnózu a její řešení. Je třeba si uvědomit, že diastáza je opravdu zdravotní problém a vyžaduje řešení zdravotníka.

Rizika a komplikace diastázy

Diastáza velmi zásadně narušuje bez nadsázky vše v našem těle. Pokud si totiž představíme naši kostru, jistě si vzpomeneme, že mezi hrudním košem a pánevní kostí (tedy dvěma velkými kostěnými celky) máme pouze bederní páteř. Ta musí držet celý trup vzpřímený, nést náš hrudník, horní končetiny, hlavu, vnitřní orgány…

Aby mohla být tato celodenní práce vykonávána s co nejmenším úsilím, potřebujeme páteř podpírat, potřebujeme jí odlehčit a potřebujeme, aby fungovala efektivně. K tomu slouží naše břišní svaly.

Pokud se břišní svaly (konkrétně příčný břišní sval) neupínají tam, kam mají, protože mezi sebou mají díru, nemohou tuto podporu bederní páteři nabídnout. Není tedy překvapivé, že ti, které trápí diastáza, trpí také bolestmi bederními.

Bohužel se nejedná „jen“ o záda. Diastáza je také velkým zásahem pro náš dech. V ideálním případě totiž naše bránice při nádechu klesá dolů a jako píst tlačí proti našemu pánevnímu dnu. Příčný břišní sval na tento tlak reaguje aktivitou, zpevní se.

Dech vyplňuje celou břišní oblast, poskytuje masáž orgánům, např. pomáhá peristaltice střev. Při narušení tohoto středu se dech většinou soustředí pouze do těch částí těla, kam se bez potíží dostane. Postižený tak začíná dýchat jinam, například do ramen, do šíje. To ho nutí zvedat ramena a přetěžovat trapézové svaly, které bolí a způsobují bolesti hlavy.

Pokud zmíněný píst nefunguje, samozřejmě se jeho dysfunkce odráží i na dysfunkci pánevního dna. Mohou vznikat inkontinence, mohou vznikat přetížení některých částí pánve a oslabení jiných. Přes kyčle můžeme pokračovat ke kolenům, na kterých se nám tato nevyváženost může odrazit stejně, jako na kotnících.

Takto bych mohla pokračovat dlouho a dlouho. Ale snad tento strohý výčet stačí k uvědomění, jak zásadně diastáza naše tělo ovlivňuje.

Jak na diastázu prakticky –konkrétní cviky

Existují velmi jednoduché a velmi efektivní cviky, které dokáží pracovat s malou i velmi pokročilou diastázou. Pro to, aby byly aplikované správně, je však nezbytné, aby byly prováděny naprosto dokonale. Kvantita je zde téměř nepodstatná, ale kvalitě není možné ustoupit.

Představme si například pozici vleže na zádech, pokrčená kolena. Zvedáme jedno chodilo od podložky, chvíli přidržíme ve vzduchu a opakujeme na druhou stranu. Instrukce jsou velmi jednoduché.

A pokud takový cvik provedeme správně, tedy se správným dechovým stereotypem, s přednostním zapojením příčného břišního svalu, s omezením spolupráce přímého břišního svalu, v neutrálním nastavení pánve a bederní páteře, bez souhybu hrudní páteře a přílišného přepětí ohybačů kyčle, pak nám tento cvik pomůže diastázu omezit.

Předpokládám však, že čtenář-laik se právě ztratil. Pokud ale tyto atributy nebudou nastaveny správně, může výše popsaný cvik vést naopak ke zvětšení diastázy nebo vytvoření jiných potíží, zejména v oblasti pánve nebo páteře.

To je důvod, proč bych nerada uváděla online doporučení na jakékoliv cviky a doporučila bych každému, aby si nechal techniku cvičení překontrolovat u profesionálů.

Co tejpování?

Tejpování je zcela jistě vhodnou technikou na podporu stahování diastázy. Doporučuje se po ukončení šestinedělí, jedná-li se o diastázu poporodní. Těsně po porodu se totiž diastáza stahuje sama, takže nalepený tejp rychle ztrácí svoji pružnost. Velmi účinně jej však již v prvních hodinách po porodu může nahradit stahování stahovacím pásem, nebo ještě lépe pevným šátkem na nošení dětí či šátkem rebozo. Tyto techniky ovládají zejména porodní asistentky nebo duly.

První nalepení tejpu bych opět nechala na fyzioterapeutovi, masérovi nebo trenérovi, který má s touto technikou zkušenost. Po instruktáži je možné lepit i samostatně doma, i když je lepší, když je tejp aplikován druhou osobou, např. partnerem. Rozhodně bych nenásledovala univerzální návody, protože i diastáza je velmi individuální.

Kdy je možné zařadit hooping?

Vraťme se k otázce, ve které jsem vysvětlovala důležitost zpevněného středu. Pokud nám ze středu utíká napětí, protože je v něm „díra“, nejsme schopni zajistit pevnou podporu naší páteři. Příležitostný hooping ji zřejmě neohrozí, pokud se však hoopingu věnujeme pravidelně a je naší vášní, je jen otázkou času, kdy se chybějící podpora odrazí na páteři.

Nestabilní střed je koneckonců ohrožující i bez tak náročného pohybu pro naši páteř, jako je hooping. Osobně si nemyslím, že by hooping jakkoliv sám o sobě dokázal diastázu zmenšit, či výrazně zvětšit. Hooping bez paralelní péče o diastázu bych však nedoporučila, riziko vzniku výhřezu ploténky nebo jiných změn na páteři či pánvi považuji za vysoké.

Jsou nějaká omezení v hoopingu kvůli diastáze?

I při hoopingu lze do jisté míry udržet kvalitu držení těla a aktivity středu, která snižuje riziko zvětšení diastázy a pomáhá jejímu stažení. Pokud bych se tedy nechtěla hoopingu vzdát, omezila bych jej na tak dlouhou dobu, po kterou jsem schopna udržet břišní lis plně aktivní.

Ze začátku půjde pravděpodobně o minuty a zřejmě nelze očekávat, že cvičenka zvládne v dané pozici absolvovat celou lekci. Postupným tréninkem by však měla být schopna tento nácvik udržet. Ostatně, mělo by to být pravidlem i pro hoopery a hooperky bez diastázy, a pro lidi obecně.

Máte závěrem nějaké tipy pro ženy s diastázou?

Pokud má žena diastázu, považuje ji primárně za „plavkový“ problém. Ale diastáza je narušení našeho centra a její zdravotní důsledky mohou být velmi vážně. Zejména ženy po porodu mají tendenci řešení diastázy odsouvat „na potom“. Jenže nejefektivnější řešení je v prvních třech, šesti měsících po porodu.

V tomto případě by si měly ženy nastavit jako prioritu své tělo a své zdraví. Protože od toho se odráží péče o děti a domácnost. V ideálním případě by si měly nácvik cvičení osvojit ještě před porodem, aby cviky mohly aplikovat už v šestinedělí. Následně by měla být naprostou samozřejmostí návštěva fyzioterapeuta. Cviky jsou opravdu jednoduché a většinou stačí jedna nebo dvě návštěvy.

Veroniko, děkuji Vám za velice přínosné informace o diastáze a přeji Vám hodně úspěchů v pracovním i osobním životě!

Jsem Mgr. Veronika Kozlová, trenérka a lektorka pohybových aktivit se zaměřením na jógu ve vzduchu a zdravotní cvičení. Mojí specialitou jsou ženská témata, jako je práce s pánevním dnem nebo cvičení v těhotenství a po porodu. Využívám kombinaci metod jógy, pilates, kondičního posilování a fyzio přístupů, zejména pak DNS profesora Koláře, kterého jsem certifikovanou trenérkou. Současně učím ve dvou kurzech akreditovaných MŠMT, které vzdělávají nové lektory pohybových aktivit. V Brně provozuji studio zaměřené na jógu ve vzduchu. Jsem maminkou dvou malých dětí (3 roky a 10 měsíců).