...aneb, proč se chlubit jen úspěchy, to vás tu umí spousta...
POPRVÉ
Hm... Nějakou dobu jsem musela doma péct pečivo. Postaru. Ručně, pak šup do trouby. No, nic moc... Znám i lepší způsob, jak trávit čas...
Nevyhnutelně nastal den D! Přivezli jsme si domácí pekárnu, huráááá.
Návod - tsss, kdo by to všechno četl, že? Stejně to je hračka... Jsem v klubu, tak o tom něco vím...
Tak vybalit z bedny, zapnout do prodlužovačky (která se, mimochodem, táhne přes kuchyň), nalít vodu, nasypat směs, kvasnice.... Zmáčknout pár čudlíků - a je to! P-o-h-o-d-a!!!
Velké očekávání! Chodíme kontrolovat, co se děje. A ono se fakt děje. Super! Zbývá hodinka a půl do konce, tak to stihneme procházku, no né? Na procházce nenápadně kontrolujeme čas...
Doma jsme radši dřív.
To je divné, že by se to už dopeklo?
Proč ten display nesvítí?
A proč je vytažená prodlužovačka ze zástrčky?!!!!!!!!!!!!!!!!!!
DALŠÍ POKUS
Prvním neúspěchem se samozřejmě nenechám odradit! Po pár zdařilých chlebech už jsem nad věcí...
Takže už to zvládám docela levou zadní. Lehce, rychle, bravurně... No, skoro.
Trošku spěchám, a tak nádobka sem, šup tam vodu, směs, kvasnice. Vše dát dovnitř. Pekárnu přenést radši rovnou k zástrčce (prodlužovačku radši nééé, znám se ). Naťupat těch pár kroků... Zapnout. No, prostě hračka, už mě nic nepřekvapí....
Aspoň jsem si to teda myslela, než jsem na lince našla hnětací hák..................
Inspirací k napsání výše uvedeného mi byl tento blog od Zuzi Art
