Na zahradě na chatě vykvetly mi růže. Konečně! Těšila jsem se na ně, jak malé dítě na bonbón. Chvíle klidu, kdy po mě nikdo nic nechce, honem hledám tužku a papír. Sluníčko svítí krásně, tak ještě klobouk se širokou krempou a můžu vyrazit :)
A hned vedle verandy jsou mé oblíbené Karamelky, ach jak krásně voní! Pěkně si tu sednu zády ke slunci, abych si stínila. Tak uf, snad mne ještě chvilku nebude nikdo potřebovat. Škoda, že tu není ta moje malá známá z léta.
Ale ale ale, kdopak to tu sní uprostřed květů? Usměju se maličko, vypadá tak spokojeně. Hoví si tam, jak v křesílku.
Rychle kreslím než se probudí. Vypadá roztomile. Dva copánky, zelené tílko bez ramínek a kratoučké kraťásky. Ještě naznačím trošku barev a pak...
"Jů, ahoj!"
... ahoj, usměju se. Už si vzhůru? Zdálo se ti něco hezkého?
Přistála mi na rameni a už nakukuje, co jsem kreslila.
"Ale joo.." odpoví, jen nevím na kterou z otázek. Pak se začne hihňat a o chvilku později už se směje naplno.
Zamračím se a koukám, kde jsem udělala chybu, ale snad jsem jí nenamalovala tři nohy nebo něco takového?
"Ale né" teď už se chechá na celé kolo. Tak co je? Jsem zmatená. "Zapomněla jsi na křídla, vždyť takhle vypadám jak člověk!" A no jo. Vždyť jo. Tak já je tam domaluju. Myslím smutně.
"Né, to by nebyla žádná sranda." Zvolá víla a než se stihnu vzpamatovat už se snesla na papír popadla tužku a letí s ní pryč. Běžím za ní na konec zahrady. Tam se víla zastavila na květech růže, takové menší se spoustou malých květů. Balancuje na lístkách růže a srandovně drží tužku v rukách jak provazochodci v cirkusu. Už se usmívám i já.
"Co jsou to provazochodci?" Zase zapomínám, že mi čte myšlenky. No, to jsou lidi, co nemají děti a tak potřebují nějaké vzrušení a tak chodí po laně nataženém někde hodně vysoko. Vymýšlím si.
Víla se rozesmála, takovým tím nakažlivým bezstarostným smíchem. Co je na tom srandovního? "No, joooo, vždyť vy nemáte křídla!" Nemáme. Říkám smutně. Bylo by to krásné - létat. Jaképak to asi je?
"Jaké? No, přece úplně normální." No to pro tebe, ale já to neznám. Snad jen ve snu létám, ale to není ono. "Ale je."
Jak to můžeš vědět? Pokrčí ramínky, dívá se stranou, trošku se začervená a pak otočí niť hovoru jinam. Jak jinak. Usměju se. "Dneska budou padat hvězdy, už bylo na čase." Jak tohle víš? "Však se podívej sama." Zvedne hlavu a začne mi ukazovat hvězdy vysoko na letním nebi bez mráčku. "Vidíš, tamleta hvězda je už skoro nad lesem a když ta druhá velká se přiblíží támhle k tomu vysokému stromu a ta třetí, ta zelená, je až na konci údolí v tom ďolíku. Tak to je ten správný čas na padající hvězdy." Ať se dívám jak se dívám vidím jen Slunce a pálí až moc. Víly mají prostě lepší oči než my.
"Aha, to jsem nevěděla. Já myslela, že když o nich mluvíte a malujete si je a měříte je a tak, tak že je i vidíte" No to vidíme, ale jen v noci. Ve tmě. Když se schová Slunce a když je úplná tma a ještě nesmí být mraky. "Teda to je podmínek. To je teda moc často nevidíte." No to ne. Přiznávám. Ale o to víc se na ně těšíme. Dodám povzbudivě. "Tak víš co? Přijď se dneska podívat, budou padat a nebudou mraky. Budem si o nich povídat." Tak jo, usměju se. To bude krásné, moc se těším. Malá víla se najednou rychle rozhlédne, jako by něco zaslechla a rychle se loučí. Mávne křídly a zavolá "hlavně neusni jak posledně." A je pryč.
Doufám, že předpověděla správně krásnou letní noc plnou padajících hvězd. Dneska určitě neusnu dřív. Ale pro jistotu si nachystám bundu. Já mrznu i ve vysokém létě. Jak to asi mají víly? Taky jim je v noci zima? Musím se jí večer zeptat, třeba mi poradí nějaký trik jak nebýt taková zmrzlina, ale teď už slyším ty moje dvě malé holčičky, skončila pohádka a je potřeba nachystat svačinku, vykoupat se v bazénku a sníst meloun. Máme prostě pořád spoustu "práce" ... ;)
Ilustrace ve větším najdete tu a tu.
Jak jsem málem přišla o pohádku.
