Filetové háčkování je jednoduché, ale svou jednoduchostí zrádné. Na chybu někdy přijdete třeba až po pěti a více řadách. V situaci, kdy vytvoření jedné z nich trvá více než hodinu, to bývá opravdu k vzteku. I když by si chyby nejspíš nikdo nevšiml a možná by se další úpravou vzoru dala povýšit na záměr, jsem narozená v Panně a nesnáším šlendrián. Navíc mám práh frustrace proklatě nízko a nezdary, kterých se mohu zbavit, prostě nestrpím!

Abych se nevztekala, pojala jsem desetiminutové párání půlky dečky (když už, tak to vezmu zgruntu a zlikviduju i ty dvě drobné prasárničky pod hlavní chybou) jako meditaci cesty zpět životem. Prostě – představte si, že by život šel vypárat a uháčkovat znovu a lépe díky nabytým zkušenostem z předchozí práce. Ano, jedině s nimi, jinak by to přece nemělo smysl! To mě štve na všech těch teoriích o reinkarnaci, že třeba učíte mnichy v ášramu a po smrti sem jdete zase jako úplné střevo a jedete znovu „malou násobilku“ a „vyjmenovaná slova“. Podle toho bych možná mohla být stará duše, protože ty prý nejčastěji podléhají únavě životní prózou.

Taky si u reinkarnací nějak neumím představit, že si nějaká duše nahoře radostně mne ručičky, jak si tentokrát střihne hladomor v Somálsku, bezdomovce nebo nízkofunkčního autistu, protože to je zážitek, který jí ve zrání bytostně chybí. Případně se s jinou dušičkou pobaveně domlouvá: „A ty mě budeš mlátit a zahýbat mi a fetovat a já tě pak majznu pánví a půjdu do basy, to bude prča!“

Ale co taková háčkovací ezoteta ví, že jo! Možná prostě jen zaklapneme víka, dál nebude ani ono oblíbené „nebe, peklo, ráj“ a budeme mít jednou provždy klid. Každopádně je víra v minulé životy přece jen jakous takous náplastí na zdánlivé nespravedlnosti a zazděné směry, kam se člověk neprokope, i kdyby kutal dnem a nocí.

A tak projíždím háčkovaný „život“ sloupek po sloupku, pářu vcelku bez lítosti hezké i ošklivé okamžiky, vítězství i prohry a přemýšlím o nejčastěji se opakujících chybách (dlouho trpělivě držím, dělám oooom a věřím, že tentokrát to dám, a pak vždycky bouchnou Dukovany – komplet, ne jen jeden reaktor). Říkám si, co bych udělala jinak, ale vlastně žádnou osudovou výhybku nenacházím. Aby taky jo, když od neuváženého vstupu do krátkého manželství je mým největším životním riskem vsadit plný tiket Sportky, pustit si zprávy, změnit zubaře (nedobrovolně, neb původní odešel do důchodu) a jezdit na kole (ale to podle statistik je prý už dost velká šance na průšvih).

A pak jsem se v duchu propárala k narození dcery a dál už bych nepokračovala ani za nic. Ani za cenu, že životnímu dílu nechám nejnepovedenější středovou 0.–22. řadu, které bych se zbavila úplně nejradši. Jakkoli nesnáším překvapení (podle doktorů jsem děti mít nemohla) a zejména dárky, dcera je prostě největší životní dar! Zkrátka – když už by byla možnost opravného pokusu, propárala bych se k početí a pak bych pokračovala v háčkování života s pokorou, radostí, beze strachu a s vědomím, že si piplám nejdůležitějšího a nejmilovanějšího člověka, který nikdy nezklamal, a že to bude první věc, kterou opravdu dokážu. S chybami, ale přece!

Je to dobře, že život párat a opravovat nejde, protože kolikrát se zdánlivá chyba a vybočení z řádu může rozvinout v úžasný vzor, jaký by člověk nevymyslel. Navíc spousta perfekcionistů by párala kolem dokola a pak by upatlané háčkování zahodili i s rukama.

Ze zajímavé párací meditace plyne jedno praktické naučení. Přízi ihned pevně navíjejte na klubko. Pokud tak neučiníte, čeká vás další meditace – trpělivé rozmotávání zacuchaného chuchvalce. Při něm pak můžete v duchu řešit nějaký současný palčivý problém. Anebo se taky naštvat, odstřihnout se od něj, udělat uzlík a jet vesele dál. To zejména v reálném životě zatím nedokážu (u rozmotávání přízí jsem to udělala asi dvakrát :-D) a nevím, zda je to dobře, nebo špatně. Co myslíte?

A kam až byste svůj háčkovaný život párali vy? Nebo byste nezměnili ani očko?