O zmatečných počátcích očkovacího rezervačního systému pro seniory toho bylo napsáno dost. Kdo nezažil, dohledá si na internetu. Systém mimo jiné nepočítá s tím, že do očkovacích center – často desítky kilometrů vzdálených, si onen mediálně vzývaný a oplakávaný „nejkřehčí a nejzranitelnější“ občan nedojede sám. Třeba proto, že autobus do vsi jezdí dvakrát za den a od něj je potřeba se do očkovacího centra dopravit městským autobusem. Mnozí „křehcí a zranitelní“ se do dopravního prostředku nedostanou ani s pomocí, jiní nevidí, neslyší, neorientují se… Takže je třeba sehnat někoho, kdo je doveze.

Do téhle díry jsem dokázala zajet :-D Přestože je malej, je moc šikovnej, slouží už 11. rok. Ale moji známí muži by v takovém prdítku trasu Praha-České Budějovice a zpět na slavné „tour de lékaři“ s rodiči nejeli ani jednou, natož někdy i třikrát měsíčně. Někteří mu dokonce říkají „ten sráč“!

Mně stačí mých 60 let, 5 dioptrií na zamlžených brýlích nad rouškou, abych se rozplakala ve městě, které důvěrně znám. Třeba když si s jinou podobně postiženou „stařenkou“ neprozřetelně domluvím setkání na Palmovce, kde jsou čtyři zastávky tramvaje (v obou směrech osm) a metro. Ale protože jsme už staré a popletené, neupřesnily jsme si, na které z nich se sejdeme. Ani jedna přes mlhu nevidíme na mobil, abychom si daly vědět, kde právě slepecky twistíme po náledí. A to jsem pořád ještě schopná bez roušky a bez náledí doběhnout z Palmovky 7 km  domů, tam se postavit na hlavu a posléze meditovat v ásanu lotosového sedu. Slyším jako rys a s nezamlženými čočkami vidím jako orel. Nicméně díky kombinaci roušky, zimy, brýlí a deprese ze současné situace se dokážu do pocitů starší sorty seniorů vžít velmi plasticky.

Ale zpět k očkování. S tím, že by v rodině mohly být očkování chtivé expempláře dva – v podobě manželů, o tom tvůrce rezervačního systému také neuvažoval, ani o tom, že ve srovnání s některými nemocnými mladšími 70 let může být mnohý osmdesátník v kondici spartakiádního cvičence.

Když tedy po měsíci od pracné registrace konečně přijde výzva, že se má registrovat otec (91), moudře dělám mrtvého brouka, a registruju oba až po týdnu, kdy dojde řada i 88letou „mládež“. Nebýt otcovy nutkavé (a jak se posléze ukázalo, zcela zbytečné) potřeby zjišťovat, zda s sebou potřebuje potvrzení o odevzdání vojenské knížky, Bibli, pyžamo, vidle nebo čelovku, mohli bychom se na termín těšit jako na Ježíška a pojmout ho jako běžnou cestu na nákup.

Do očkovacího centra se žlutými mrkacími smajlíky na Výstavišti v Českých Budějovicích dorazíme hladce. Cesta z parkoviště je pro dva špatně a s bolestmi se pohybující devadesátníky zbytečně dlouhá. Proč nelze zajet před vchod, tam je vysadit a odjet zaparkovat?

V hale sedí dav kolem 100 lidí, většinou senior staršího data doprovázený seniorem juniorem – být jedním z tvůrců stále nerealizované důchodové reformy, při pohledu na armádu osob s proklatě tuhým kořínkem dostanu panickou ataku a změním profesi.

První, co se dozvíme, že nemáme potřebné papíry. Poté, co jsme obvolali několik institucí, konzultovali se zkušenějšími sousedy a na lince 1221 jsem se – na mou duši na psí uši – dozvěděla, že stačí jen občanský průkaz a průkaz pojištěnce, nám chybí podepsaný poučený souhlas pacienta. To je takový problém dát ho ke stažení na internet a informovat lidi na lince, co který kraj vyžaduje?!

Tož hurá ke stolku bez desinfekce, ale s propiskami, na které ten den sáhne plánovaných 500 pacientů. A pak se usadíme jako v kině (proč ta vlastně nehrajou, když tady se shromáždí 100 netestovaných lidí z nejohroženějších skupin?) a radostně vyslechneme hlášení, že nejdou počítače (ty posléze dělají problémy i sestře zanášející naše data).

Nicméně hubené děvče s respirátorem a hlasem intenzity komára bzučícího v sousedním pokoji konečně vyvolává vyvolené. Po několika jejích pokusech vydat hlasitější tón se dá rozumět jen znělým jménům typu Karel (tipuju, že chudák děvče bude mít večer na hlasivkách několik uzlíků). To je 21. století? Vyvolávání jako na trhu? Bez ozvučení? Co aspoň megafon?

Po 45 minutách od příchodu jsou rodiče naočkovaní. Opět s minimálně šedesátkou dalších šťastlivců (ty v první hale jsem poctivě počítala, teď se uklidňuju háčkováním) si odsedíme povinných 30 minut čekání na případné zdravotní komplikace a už se těšíme, že za měsíc si tuto kratochvíli dopřejeme opět. Pokud samozřejmě budeme živi a bude k dispozici vakcína…

Doma nás čeká zpráva, že „dosť bolo Made in Doma-šito“ náhubků a že bez respirátoru FFP2 se už nesvezeme dopravním prostředkem ani nenakoupíme. Tralala!

Ústenky od Dobré trefy měly  fór, ty od uBorůvky mi fakt slušely. A ty moje neprodejné byly šité krví a – jak se dnes s oblibou marketingově říká – „byly s příběhem“.

Mě tedy do tohoto očkovacího cirkusu nedostanou, ani až na ročník 1960 za několik let přijde řada. Nechci být negativistická, ale v roce v 2000 jsem po Opoziční smlouvě a změně volebního systému říkala, že je nejvyšší pozdě na emigraci. Teď se mi bohužel spíš zdá, že je nejvyšší čas umřít, protože lépe už bylo…

PS. Mamince se opravdu nedožít se druhé dávky podařilo (14 dní po té první dostala mrtvici, což samozřejmě s očkováním vůbec nesouviselo).