Když soudruzi v roce 1983 (nebo  1984?) povolili, aby se americký supertrhák s tehdy bombastickými triky E.T. Mimozemšťan uvedl i u nás, asi neměli tušení, co vlastně provedli. Bylo mi tehdy 7, možná už i čerstvě 8 let, když jsem se svými kamarády a maminkou jednoho z nich jela tramvají a metrem z periferie "do města" na pravý americký film, tehdy navíc s titulky. Vůbec netuším, jak se jí podařilo sehnat pro nás vstupenky tehdy do největšího kina Alfa na Václavském náměstí. Pamatuju si dodnes to obrovské rozechvění v narvaném sále. Měla jsem vidět opravdu NĚCO, co mělo otřást mým poklidným světem omezeným na náš malý byt, dvůr a hřiště. Shodou okolností v té době také jedno z těchto představení navštívil i můj budoucí choť, tak jsme mohli po letech sdílet tu hromadu informací, která se na nás během přestavení valily a museli jsme je nějak zpracovat. Asi bude nejlepší psát v bodech a vypíchnout hlavní fakta. 

• První ránou bylo ono americké městečko, na které E.T. koukal z výšky. Obrovské domy a silnice narýsované jak podle pravítka. Dům hlavního hrdiny. V domě bydlela máma, tři děti a veliký pes. Každé dítě mělo SVŮJ VLASTNÍ pokoj a v něm OBROVSKOU hromadu hraček. A nejen to. Ještě tam byla průchozí šatna a v ní.... HRAČKY. Hromada obřích plyšáků, ve které se jeden mimozemšťan mohl ztratit. Já jsem sdílela pokojík o velikosti 12 metrů čtverečních se sestrou. Na hračky byla jedna skříňka. Na knížky dvě poličky. Ani pořádně porvat jsme se na té malé ploše nemohly. Musely jsme se rvát jenom úsporně, ale o to úporněji. 

• Jak mohl tatík rodinu opustit, když měli bombastický dům, obří auto a matka vypadala jako příbuzná princezny Diany s figurou, že by se mohla schovat za špejli a celý den si tam vegetit a nikdo by jí nenašel. Až v dospělosti a se dvěma malými uječenými ocásky mi došlo, že muž se slabším charakterem a nervy může po životě s třemi dětmi shledat přitažlivější občasné lamentování typu "Jejda, ulomil se mi pěstěný nehtík..." než permamentní řev "Kterej mizera naplival zubní pastu do vany....  to špinavý prádlo patří do koše a ne mezi hračky.... permanentní fixou na dřevěnej stůl se NEČMÁRÁ!!!" Já bych zdrhla taky, když se tak někdy slyším. 

• Lednice. Pravá dvoukřídlá americká lednice. V lednici nápoje. Coca colu v plechovce. Takovou tu černou limonádu, co děti pít nesmějí a je strašně drahá (informace o Coca cole z 80. let). I pivo v plechovce. Hodně piva. Jak to? Mamka neměla zrovna figuru milovníka piva a bramborového salátu, který byl v lednici taktéž uchováván. My jsme měli lednici asi 120 cm vysokou pro celou rodinu. Jednokřídlou. 

• V kuchyni byla mikrovlnka. Samozřejmě že jsem neměla tušení oč jde, myslela jsem, že mají malinkou televizi i na lince. 

• Proč nesla matka nákup v papírovym sáčku a ne v normální síťovce a proč nechávali u nich doma lednici často tak dlouho otevřenou? 

• Škola....KAŽDÝ MĚL PRO SEBE SVŮJ MALÝ STOLEK. Tak se nemohli pošťuchovat a opisovat.  Židli měli měkkou, ne tvrdou a dřevěnou jako my. A měli pitvat žábu. My jen koukali na žížalu skrz světlo. I když přiznávám, že osobně jsem raději koukala na tu žížalu. Říznout do chlazeného kuřete jsem dokázala až v 16 letech. Manžel zase byl coby chlapec školou povinný konsternován přístupem amerického učitele, když si tam malý Elliot čmáral při hodině na papír podobenku E.T. Učitel šel kolem, papír mu sebral, otočil ho a položil mu ho zase na stůl a pokračoval ve výkladu. Žádný řev, žádná poznámka, žádné výčitky, žádný malér. Nás tehdy drželi pěkně zkrátka.  

• Oslavy Halloweenu... vůbec jsem tehdy nepochopila o co jde.

• Po Halloweenu začala část filmu, která zase změnila pohled na život mého muže. Kola BMX. Po takovém kole tehdy zatoužil (jako asi všichni kluci té doby) a žebral a žebral a žebral, aby kolo do terénu vyžebral. A sehnat tehdy kolo do terénu byl nadlidský úkol. Známý musel mít známého co měl bratrance, který  byl aspoň trochu vlivný. 

Ale proč tedy s vámi sdílím své vzpomínky na E.T. Mimozemšťana? Protože v jedné z úvodních scén si kámoši staršího bratra objednali domů pizzu. Tomu jsem nerozuměla. Pak přijel poslíček s krabicí, kterou si šel Elliot vzít. Co to ksakru byla pizza? A proč si to museli objednávat? Na co to bylo? Zatímco Elliot prožil šokézní situaci a při úprku krabici rozšlápl, pak šli zasáhnout brácha s kamarády, jeden z nich krabici otevřel, tam byl rozšláplý koláč SE SÝREM. FUJ. Jak někdo může dávat na koláč sýr??? Tohle mi nešlo z mysli hodně dlouho. 

Uplynulo pár let a se slovem pizza jsem se setkala znova. V osmé třídě už jsme nechodili na dílny všichni, to už chodili jen kluci a holky měly "vaření". Kluci nám záviděli, na dílny měli starou macatou učitelku s modrým přelivem a pracovním pláštěm, zatímco my holky jsme na vaření měly mladou kočku s obrovskými ňadry. Ta dáma byla v přední části tak urostlá, že většinou prsa vstoupila do třídy pár minut před samotnou učitelkou. A její svetříky jen máloco  skrývaly, protože v tomto rozměru to prostě ani skrývat nešlo. A chudáci kluci tehdy nemohli říct: "jsem genderově zmaten, cítím se ženou a chci chodit na vaření...."

Rodiče nynějších deváťáků, existuje ještě vůbec předmět "vaření"??? Ve škole byla tréninková kuchyň a tam jsme se učily základy všech základů. Osmažit řízek z polotovarů (už obalený ), umíchaly jsme pár pomazánek (zajímavý experiment - taveňák, cibulka, trošku sladké papriky a vše zapéct na rozkrojené housce)  a pak jsme vyráběly i pizzu. Rozválely jsme listové těsto, na to kečup, pak okapané lečo ze skleničky, eidam a šup s tím zapéct to do trouby. Ital by šílel, ale nebylo to zas tak špatné. Dělali jsme to pak doma ještě hodně dlouho. 

Muž mi vyprávěl o pizza experimentu své matky. Sehnala nějakou směs v sáčku, umíchala to, dala na to brambory a sýr a zapekla to. Těsto bylo asi 4 cm vysoké, prostě buchta s brambory a sýrem. 

Pravou italskou pizzu jsem ochutnala až v polovině devadesátek v pizzerii Grosetto na "Kulaťáku" na Praze 6. Fronta se stála až ven a muselo se dlouho čekat na místo. To už jsem konečně zjistila, jak to má být a později i z čeho se to má správně skládat. Kolem roku 2000 už se mi podařilo vyrobit i dobré kynuté těsto na pizzu i doma a nebyl už ani problém sehnat ty správné ingredience. 

K pizze se pak přidaly mé další pokusy s italskou kuchyní. Miluji omáčku Alfredo (smetana, parmazán, petrželka, čerstvý pepř), těstoviny s uzeným lososem, ricottou a špenátem, a když mám chuť, nechávám bublat tři hodiny i boloňskou omáčku s bylinkami. Myslím, že i mému těstoviny zásadně odmítajícímu tatíkovi by teoreticky mohly zachutnat i pořádně rozzuřené Aglio Olio Pepperoncino (já papričky v oleji jen prohřeju, nejsem sebevrah), ale kdybych mu jich do těstovin nasázela alespoň 10, uznal by, že i těstoviny mohou být "jídlo pro chlapa". 

Lasagne dělám zřídkakdy. Většinou je vyrábím opravdu dlouho a poctivě a když už to dělám, tak pořádný kotel. Kdo ale baští lasagne tři dny v kuse, má od nich většinou na tři roky pokoj, protože je to jídlo opravdu syté.

Mám ráda těstoviny, mám ráda pizzu a někdy si jí i objednám z naší blízké pizzérie. Přijede poslíček a přiveze v krabici ještě teplou lahodnou pizzu. A já jen vzpomínám na zmatek, který jsem cítila v dětství z této dnes tak běžné věci. Zajímalo by mě, jestli měl Steven Spielberg aspoň malé tušení, jak asi zapůsobil jeho film na děti za "železnou oponou".