Muž a žena, táta a máma, Jeníček a Mařenka, Venuše a Mars, Ying a Yang. Dvě půlky jednoho celku, každá úplně jiná, ale navzájem se, alespoň většinou, potřebují, doplňují a mají rádi. Někdy jsou rozdíly mezi nimi větší, někdy menší. Nebudu rozebírat všechny detaily, většinou víme všichni, čím se lišíme jeden od druhého. Napadlo mě ale drobné zamyšlení z hlediska gastronomického.
Dámy první. Mezi osobami ženského pohlaví se vyskytuje větší množství vegetariánek než mezi muži. Důvody jsou různé - ať už zdraví, přesvědčení o škodlivosti masa, láska ke zvířeně. Uvnitř ale mám takový drobný šimravý pocit, že převažuje hlavně to, že vegetariánské jídlo je lehké, rychlé a nenašpiní se při vaření tolik nádobí. A člověk nemá posléze potřebu se svalit na hodinu na gauč a funět. Snědené je stejně rychle jako guláš, který se před tím dělal dvě hodiny.
Jako malé děvče jsem vyrůstala převážně v ženském prostředí. Můj mořeplavný otec trávil většinu roku na lodích Československé námořní plavby a tak jsme žily v holčičím souznění se sestrou, mámou a babičkou. Vařila hlavně babička, tak jsem nemusela až do svých 13 let navštěvovat školní jídelnu. Škola byla jen dvě stanice tramvají nebo 15 minut poloběhu, v případě odpoledního vyučování jsem to vždycky nějak stihla o volné hodině zaběhnout domů a najíst se. Jídlo bývalo tehdy o něco jednodušší už z toho důvodu, že až zas takový výběr kdejakých laskomin a rafinovaných pochoutek nebyl. Ale pozor, také nemůžu říct, že byla nějaká bída - babička si pochutnávala úplně na všem, protože "tohle jsme za války neměli, tohle je opravdu delikátní..." i když šlo třeba o chleba s marmeládou. Při jejích vzpomínkách na válku jsem se naučila mít ráda celkem úplně všechno co lze požít s několika drobnými výjimkami, o kterých jsem psala v blogu o jídle, které nemáme rádi.
K snídani jsme měly většinou chleba s taveným sýrem nebo s máslem a marmeládou. Obědy bývávaly v různém pořadí následující:
- Brambory, špenát, vejce
- Koprovka, brambory, vejce
- Kolínka s kečupem (někdy i špagety), někdy s rajskou omáčkou, bez masa.
- Párky v těstíčku s bramborovou kaší
- Opečený lančmít s tatarkou a brambory
- Škubánky s mákem
- Knedlíky s vejci
- Mišmaš - dušená směs kousků masa, brambor a zeleniny ochucená paprikou.
- Rizoto
- V létě přibylo nesmrtelné lečo a smažený květák s brambory a tatarkou.
Když to shrnu, povětšinou rychlovky - až na ty škubánky a mišmaš. A s masem se to rozhodně nepřehánělo. Pátek býval výjimečný den. Maminka koupila mražené kuře. Kuře do soboty rozmrzlo. Babička vyřízla kuřeti poprsí a torzo kuřete putovalo do lednice. Z kuřecích prsou dělala kuře Kung-pao - pro nás děti to bylo kuře na burákách. Semtam se jí přes známé podařilo přijít k tak exotické potravině, jako byla sojová omáčka, a tak sobotu mívám spojenou s vůní rádoby "čínského" jídla tvořeného v naší břevnovské kuchyni. Maso se nastavilo hromadou pórku a přihodila se ještě větší hromada rýže a bylo pro všechny dost. Tuto exotickou krmi jsem milovala, zvlášť když mi babička poskytla pár čínských hůlek, které od kohosi dostala darem a zkoušela jsem se jimi nasytit. Trvalo to dlouho, dlouho, dlouho, než jsem na to přišla a byla schopná si s talířem jídla poradit. A jak se mi to, panečku, hodilo, když jsme pak o mnoho let později už s mým mužem cestovali v Číně po dírách, kde měli jenom hůlky a nic jiného.
Neděle byla ve znamení nejen studia Kamarád, losování sportky a seriálu (v neděli dopoledne jsme sledovaly všechno), ale i pečení zbytku kuřete v remosce. Aby masa pro nás čtyři nebylo málo, kuře bylo nastavené nádivkou, která mi chutnala ještě víc než to kuře samotné. Maminka s babičkou nějakým zázrakem rozporcovaly kura, aby se na každého dostalo. A dostalo se tak, že co se ještě dalo ze zbytků kostry vydlabat, použilo se na pondělí do rizota. A tak se stalo, že z jednoho kuřete měly dvě ženy a dvě děti celkem 3 obědy, tj. 12 porcí jídla. Plus kosti dostal ještě sousedův pes, takže 13 porcí jídla z jednoho kuřete.
K večeři býval opět chléb s taveňákem nebo s nějakou pomazánkou. Problém se stravováním vyřešen.
Jenomže - pak přišel mužský element. Dnes muži už malinko "vyměkli" stran stravování, což nemyslím nikterak ve zlém. Znám takové, kteří si pochutnají na těstovinách, na salátech, jídlo se jim může smažit na oleji a tu a tam zvládnou i jídlo bez masa, a zeleninovou oblohu na talíři s hnusem neodsunují pryč, ale sezobou jí naprosto přirozeně bez verbálních útoků na rostlinný původ stravy. Dokonce i v horkých dnech si zeleninového salátu i ŽÁDAJÍ.
U generace mých rodičů, tam to ještě trochu drhne. "Pravý muž" požije jen jídlo smažené na sádle. Zeleninou se rozumí cibule nakrájená k tlačence a možná i nakládaná okurka. Těstoviny jsou jídlo totálně nemužné. Kuřízek? Cha, řízek jedině z krkovice. Kuře je pro slabochy, chlapák baští jenom kachnu pečenou se zelím. Ryba? Úplně holčičí. Co na chleba? Jděte se vycpat se sýrem, na ten patří jedině máslo a salám. Lépe - čabajka. Nejlépe? Sádlo, škvarky a cibule. Salát? Jenom v malé mističce s ostrou octovou zálivkou a povrch pokrytý mletým pepřem. Omáčka? Dobrá, ale s půlkou lahvičky Tabasca ještě lepší. A na praseti je nejmužnější krkovice a bůček. Panenka je pro měkkejše.
A teď tyhle dva elementy dejte dohromady. Zapeklitý úkol, že? Z lodě se táta i ostatní chlapi vraceli obdařeni nesmírně bujnými vnadami. I přes těžkou každodenní práci (ten škopek musel jezdit svátek nesvátek, víkend nevíkend), přes nesmírně těžké pracovní podmínky (nákladní loď je ocelová, představte si, jaké je to pracovat na povrchu lodi v tropech a subtropických oblastech - nemluvím o strojovně v útrobách lodi, kde je vedro na padnutí) a přes dlouhé odloučení od rodin (dopisy a noviny docházely s měsíčním zpožděním, dálnopis z centrály námořní plavby bylo možné používat v případech narození, umrtí a oznamovalo se naloďování a vyloďování posádek) plus vrtochy počasí a bouřlivé moře - a přesto všechno byli námořníci velice zaoblení a jejich srdce se horkotěžko snažilo procpat krev zkrz kornatící cévy. Hned Vám ukážu proč. Pro informaci přikládám jeden ze zachovaných jídelních lístků jedné z lodí. Ty snídaně fakt stojí za to.
Na lodi spokojenost procházela žaludkem. S mizerným velitelem se ještě dalo nějak vydržet, mizerný kuchař byl na vzpouru. Mimo službu se dalo sledovat pár filmů, které všichni znali zpaměti, lodní knihovna také neoplývala zrovna přitažlivými tituly, těch 30 kolegů se také rychle okoukalo (navíc od vynálezu lodního šroubu existuje určitá nevraživost mezi palubním a strojním oddělením - a jenom "praví muži jsou ve strojovně", palubní oddělení nechť promine) a tak často nezbývalo než se po službě pořádně nacpat a něčím ostřejším to spláchnout. Kdo nestihl oficiální jídlo, zbytky byly v přístupné spižírně zvané pentra (z anglického pantry - spíž). Ta bývala také zdrojem mnoha radosti, zvlášť když třeba zbyly pekáče plné řízků. Není divu, že obrovskou spoustu námořníků nejčastěji postihoval infarkt, těm dobrotám bylo opravdu těžké odolat. Na druhou stranu otázkou bylo, jak se stravovat na lodi zdravě, když nelze dlouhodobě čerstvou zeleninu skladovat. K té byl přístup maximálně v nějakém vlídnějším přístavu. S ovocem to bylo o fous lepší - v subtropických a tropických oblastech se fasovaly příděly džusu navíc a tropické dávky ovoce podle toho, odkud byly nakoupeny. Nejčastěji šlo o pomeranče a ananas, na dálném východě přibyla papája.
Po pobytu doma chlapi většinou chca nechca deset i více kilogramů zhubli, protože lodní způsob vaření nebylo prostě možné v domácích podmínkách provozovat. A manželky se snažily vyrábět buřtguláš, když nebylo masa na pravý guláš a stály oddaně fronty u řezníka, aby mohly doma doměkka podusit ten kus flákoty, který se jim podařilo urvat. Časem ale zeštíhlený a nad buchtičkami se šódó šklebící se chlapák musel s domácí situací vyrovnat, krevní tlak poklesl, cévy se uvolnily - aby se pak v žaludku zase ozvala touha po vůni moře a mazutu a houpání pod nohama a neustálého temného dunění hlavního motoru. Po křiku racků, po doteku zábradlí ulepeného od soli, tropické noci uprostřed moře plné hvězd. Zelené vody Biskajského zálivu i ocelově šedé vlny Indického oceánu v období monzunu. Křídové útesy v zálivu La Manche a daleký vrcholek Pico de Teide na Kanárech, který sliboval brzké příděly džusu a dávek ovoce. Chladné norské fjordy a půlnoční slunce severu proti lenivému vedru, špíně a prachu v kubánských přístavech. Vrzání jeřábů a křik přístavních dělníků a o pár dnů později už jen hukot větru a vln rozbouřeného moře. Kdo jednou ochutnal tento život, nikdy nezapomene.
Tímto blogem věnuji vzpomínku zesnulé Československé námořní plavbě a doufám, že ti, kdož způsobili pád naší skvělé flotily, budou se smažiti na věky v ohni pekelném a čerti jim do oleje budou přisypávat ty nepálivější chilli papričky.
A jídlo pro muže a ženy? Je to jako se vším, vždy je třeba najít kompromis, aby byli spokojení všichni. I s malým výběrem ingrediencí lze při troše dobré vůle udělat velkou dobrotu. Jdu dělat salát do dnešního večerního vedra a všem přeju krásné léto.
