Mám pocit, že spousta lidí tvoří lehce a s nadhledem. Sedne k papíru, sáhne po tužce, udělá tady čáru, tuhle něco vyšrafuje, pak udělá dvě tři kaňky vodovkami a má překrásné dílo. Mezi tyto šťastlivce řadím třeba hypacudu a nepokrytě jim závidím. Se mnou se to má totiž zcela jinak.
Vyberu si nejprve v hrubých rysech téma, které chci malovat (což je ještě snadné, v hlavě jich mám bambilión) a pak tak měsíc, dva váhám, jestli je to to pravé, jestli zapadne mezi mé věci, jestli se vám bude líbit.
Pak nastává období sbírání fotek. Brouzdám netem a hledám jako předlohy kvalitní fotografie, které zároveň budou volně šiřitelné a využitelné. To mi zabere tak pár týdnů, na konci kterých mi zbude 5-6 fotek přiměřené velikosti s modelem ve správném úhlu, světle a se všemi náležitostmi.
Následuje rozkreslovací fáze. To si večer sednu k papíru a zjistím, že neumím kreslit. Že naprosto nejsem schopná nakreslit nic z toho co vidím a přemýšlím, jak je to jenom možné (to přemýšlení netrvá dlouho - nikdy jsem moc kresbu necvičila, takže je to jen logické). Odhazuji papír, fixy (případně tužky, tablet, nebo jakékoliv jiné výtvarné potřeby) a prchám. Znovu to většinou zkusím až za pár týdnů, často se stejným výsledkem.
Najednou však myšlenka uzraje, představa je jasná a já vím, že se to dnes povede. Na několik hodin sednu k papíru a kreslím, následně v počítači vybarvuji. Trvá to dlouho, je to úmorné a bolestné, ale nakonec je tady. ON. Můj nový motiv. Většinou prakticky po roce od první myšlenky na něj.
V průběhu dne:
první náčrt
v plné práci (krásný hrneček je od Dílny Nazaret)
už rozvybarvováno
a hotovo :)
