Vendulku jsme si vzali z útulku na začátku roku 2001. Byl jí asi rok a byla opravdu velmi bojácná, evidentně prozatím neprožila nic krásného... Bohužel po pěti dnech strávených pod linkou našla cestu ven z domu (zabarikádovanou cestu do sklepa, musela se fakt dost snažit). Byla pryč a já si spílala, co jsem to za zachránce koček, když vezmu kočku z útulku a ona mi zdrhne do neznáma.

Už jsem ji oplakala, když jsem ji úplně náhodou po měsíci našla spát v kůlně. Vyplašená byla ještě víc než když jsme ji přivezli domů, a taky už byla lehce těhotná - oni ji totiž v útulku nevykastrovali a já slíbila, že to nechám udělat co nejdřív, ale během těch pár dnů jsem to prostě nestihla.

Takže teď jsem měla vysloveně divokou a nedůvěřivou kočku v kůlně. Nosila jsem jí tam krmení, ale jak mě viděla, hned se zdekovala... Jenže za pár dnů jsem zjistila, že se zřejmě při nějakém zběsilém úprku řízla do nohy. Ulovila jsem ji do záclony a dovezla jsem ji k doktorovi. Doktor jí to sešil a prorokoval, že bude už navždycky kulhat. Jen se doma probrala, už zase zmizela - nemohla jsem ji nechat zavřenou doma, byla úplně nepříčetná. Takže pak následovalo pár dnů, kdy jsem jezdila (bez kočky) na veterinu pro antibiotikové injekce, a pár večerů, kdy jsem lákala kočku na šunku a syrové maso na zápraží. Když se nechala vylákat, což bylo tak obden, dostala injekci. Byly to první kočičí injekce, které jsem kdy píchla, ale jinak to nešlo. (Od té doby jich bylo bohužel už nepočítaně...)

Nožka se jí zahojila moc pěkně, nakonec to nebylo vůbec poznat. Zároveň jsem jí na jídlo lákala dál a dál, k domu a dovnitř, strávila jsem hodiny tím, že jsem se k ní po centimetrech přibližovala. Poslední fáze sbližování proběhla asi za 20 deka šunky a Vendula byla doma. Za dva dny naštěstí také doma porodila koťátka doma v krabici.

Bohužel antibiotika podávaná v těhotenství koťátkům neprospěla. Ze tří nám zůstalo jedno - naše milá Mařenka. I na ní je to trochu poznat, ale už jí táhne na desátý rok a má se skvěle.

Vendulka s námi strávila dva roky v pronajatém domečku a společně s dalšími se s námi přestěhovala i do nového bydliště. Opustila nás bohužel v srpnu roku 2007, ale myslím, že po nešťastném prvním roce života prožila krásný život.

Byla vždycky poměrně lekavá a když jste ji chovali, byla vždycky tak trochu napnutá. Nicméně co ji naprosto přesně charakterizovalo - byla to nefalšovaná nymfomanka. 

Ačkoli jsem ji dala vykastrovat ještě v době, kdy kojila Marušku, kocouři ji milovali a ona milovala je. Chodívali za ní až domů, protože ve starém i novém domě mají kočky volný přístup dovnitř a ven. Cizí kočky nám málokdy chodí na krmení, ale za Vendulou se stahovali fešáci ze širokého dalekého okolí. Dokonce jsem viděla, jak se s jedním Vendula šmajchluje v předsíni, a z kočičích dvířek už koukal další a čekal, až na něj dojde řada... Konec konců, v příběhu o Karlovi je o tomto Vendulčině koníčku také zmínka.

Ještě dlouho potom, co jsme o ni přišli, jsem čekala, že mi spadne na záda a zaryje se mi do nich drápky.. spávala na vysokém opěradle mojí kolečkové židle a občas tam upadla do tak tvrdého spánku, že neudržela rovnováhu a skutálela se dolů :-)