Kdo si hraje nezlobí. Pokud dítě objeví šminky, hraje si obvykle velice tiše, nadšeně, živelně a destruktivně. Mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, protože když jsem ve třech letech objevila matčiny šminky, byla jsem nadšená. V 70. letech byla malovátka z Ameriky luxusní nedostatkové zboží, které tenkrát dostala má matka jako dárek od kamarádky. Šminky byly skutečně kvalitní, skvěle držely na stole, na zemi i na prostěradle a peřinách. Jak mi okolí potvrdilo, nebyla jsem jediná, kdo podobnými experimenty dokázal rodiče vytočit.
V dospělosti staré šminky většinou vyhazujeme, nebo končí na dně šuplíků a krabic. Není to škoda? Když jsem nedávno uklízela, začala jsem likvidovat a vyhazovat i stará malovátka. Vzápětí jsem si vzpomněla na dětství a začala je z koše zase vytahovat. Místo úklidu jsem se dala do kreslení a překvapilo mě, jak šminky připomínají pastel. Nadhodila jsem to v Malířském klubu, kde jsme většinou samé ženy a téma se setkalo s velkým zájmem.
Nebyla jsem jediná, kdo po šuplících začal hledat stará malovátka. Společně jsme již tvořili na řadu témat a většinou jsme se i snažili držet zaměření klubu a malovat. Občas i velká OZ povolí výjimku a také se zapojí do nemalířského výtvarného klání. Následující obrázky jsem tvořeny výhradně tím, co jinak slouží k malování pouze po obličeji. Vzhledem k tomu, že nikdo neříká "jdu se nakreslit", ale každá použijeme větu "musím se namalovat , než vyrazím do civilizace", tak snad toto téma zapadá i do Malířského klubu...
