Dovolená je obdobím, kdy rodiny tráví pohromadě svůj čas a věnují se odpočinku, aby všichni nabyli nových sil, zažívali neobyčejné věci a případně v sobě rozšřili vědomostní obzory. Teoreticky. Praxe je taková, že každý člen rodiny obyčejně vnímá coby odpočinek a vědomostní obzory něco úplně jiného a najít kompromis pro všechny je po čertech tvrdý oříšek.

Za mého původního života bez dvou dětí a dvaceti kilogramů váhy navíc, dovolená znamenala delší výpravu, kterou jsme si s mužem sami zorganizovali a vrchovatě užili. Kde se nám do cesty postavila hora, na tu jsme vylezli, kilometry pěších pochodů ať sopečnou pustinou, deštným pralesem, horami s ledovci,  horami s desítkami tisíc schodů nebo poklidnými pobřežními cestami jsme s mužem zvládali s veselou myslí a smysly rozechvělými krásou okolního světa. 

Děti slovo dovolená naprosto převrátily. Kamkoliv jít nebo jet je nuda, po deseti minutách cesty se začnou ptát, kdy už tam budem - a pak začne série pošťuchování, pohlavkování, žalování a vše je završeno nejrůznějšími požadavky - čůrat, kakat, jíst, pít, mlsat, zbavit se sourozence nebo donutit auto stojící v koloně, aby se rozjelo tím, že se bude jeho řidič tahat za ucho. Jejich představa dovolené se smrskla do potřeby hřiště, zmrzliny a vodního zdroje. A nutit je do způsobu cestování, který se líbí nám? Nešťastní a zpruzení budeme všichni. 

Co s tím? Dokud byli potomci malí, jezdili jsme po Čechách. A abychom svým ratolestem dopřáli jednou i moře, letos jsme to poprvé zkusili. Už se nám holčičky zdály dost velké, aby v pohodě zvládly cestu i subtropické vedro balkánského poloostrova. Čím jet? Cesta autem nepřipadala v úvahu. Jeden a půl hodinová cesta autem do Jizerek je martýrium samo o sobě. Dvě a půl hodiny cesty do Krkonoš už jsem zvládla na pokraji šílenství s vidinou baru, kam zapadnu hned po příjezdu a utopím své vražedné choutky ve sklence bílého vína. Nebo dvou sklenkách. Volba tedy padla na letadlo, na které se holčičky velice těšily. Teď kam? Naše požadavky byly opravdu neskromné. Děti chtěly hřiště, zmrzlinu a písek u moře. Manžel místo, kde by mohl chodit běhat, kochat se přírodou a hlavně nic přelidněného a oresortovaného. Můj požadavek byl jediný - NEVAŘIT. Pojedu klidně do pekel horoucích, ale vařit nebudu. Vařím furt, každý den si musím svou šichtu v kuchyni odkroutit, taky chci mít někdy volno. A přes to nejel vlak. A neletělo letadlo. Takže all inclusive. A když to spojíte - opuštěné klidné místo, blízko moře a pláž  mělká a písečná a celodenní přísun potravin tuhých, tekutých a mražených - a protože jsme od přírody paranoidní, tak čteme všechny recenze a zkoumáme lokalitu přes Google Earth, tak tohle splnit byla fakt fuška všech fušek. Navíc když je světová geopolitická situace tak nevlídná a příznivci jistého výbušného náboženství, jehož jméno nesmíme vyslovit, situaci zrovna nevylepšují. 

Po dlouhém hledání nakonec volba padla. Teoreticky jsme měli dosáhnout všech cílů na jednom z řeckých ostrovů, kde cestovka (ano, tak hluboko jsme klesli a nechali se zorganizovat, nějak už na samostatné organizování nemám sil...) slibovala jednoho z nejlepších kuchařů, který je zároveň spolumajitelem hotelu. Ostrov byl v Ionském moři, mimo trasy davů dychtících po vstupu do dekadentní Evropy. Hotel na místě, kde není nic.  Pláž slibovali 100 metrů, podle snímků ze satelitů se to zdálo o něco víc, ale vem to čert, chci toho kuchaře. 

Zabalila jsem tak úsporně, jak jsem dokázala. V mém případě to byl heroický úkol, protože myslím vždy opravdu NA VŠECHNO a tak ideálním kufrem se pro mě pyšní akorát Avie nebo lodní kontejner.  Dokážu zabalit v podstatě celou domácnost i s nářadím, abychom přežili vše od -10 do +40 stupňů Celsia, zemětřesení, tsunami, tajfun a ztroskotání na kterékoliv části zeměkoule. Dokážu ošetřit komáří štípnutí a léčit dýmějový mor. Mám repelent na hmyz, past na medvěda a harpunu na plejtváka. Nádoby na vodu, aby všichni dodržovali pitný režim za všech okolností, pokud ještě udržím stabilní teplotu vody a zabráním množení bakterií, tím lépe. A nejdůležitější věc ze všeho - dostatečně dlouhá prádelní šňůra, lavorek a hromada kolíčků - moje svatá trojice, která byla na našich cestách vždy klíčová. Kde je šňůra, tam je domov. Nakonec jsem všechno zredukovala na 52 kilogramů pro 4 lidi, včetně ploutví a dostatku kyblíčků a lopatiček. Plus ještě kabinová zavazadla, kde jenom můj batoh obsahoval dva bloky, dvě sady pastelek (jinak by se nám dětičky mohly o pastelky servat o tuhle ostudu v uzavřeném prostoru letadla nestojím, ještě by nás někde vysadili....bez padáku), plechovku s hromadou bonbónů na zalepení jejich protestujících tlamiček, piškoty Brumíky do hladoletadla, knížky, omalovánky, 8 namazaných a obložených rohlíků k obědu, sáčky na odpadky, vlhčené ubrousky, papírové kapesníčky a dvě láhve na vodu - s prázdnými jsme prošli security-checkem a manžel pak do nich někde na letišti schrastil vodu. 

Děti se alespoň poučily, že cesta letadlem zase není taková psina, jak se to zdá. Nejdřív čekání na odbavení (každé dvě minuty otázka "Kdy už to bude?"). Pak čekání na security (každé dvě minuty otázka "Kdy už to bude?"). Pak čekání na otevření brány (každé dvě minuty otázka "Kdy už to bude?"). Letadlo mělo hodinu zpoždění (každé dvě minuty otázka "Kdy už to bude?). Pak čekání u nástupu do letadla (každé dvě minuty otázka "Kdy už to bude?"). Pak rolování po ranveji (každé dvě minuty otázka "Kdy už to bude?"). Pak chvilku klid, když letadlo vzlétlo, ale po ukončení stoupání následovala otázka, "Kdy už tam budem?". To ještě nevěděly, že nás po příletu čeká ještě 15 minut autobusem, 30 minut přívoz přes záliv a pak dalších 15 minut autobusem. Shrnu to. Všichni jsme to přežili v duševním i tělesném pořádku.  Na hotelu naštěstí příjem proběhl hodně rychle, po nastudování mnoha recenzí jsem rovnou trvala na co nejvzdálenějším pokoji od jídelny, bazénu a baru. Věděla jsem proč - večerní zábavný program pořádaný pěticí středoevropských kulturních referentů v důsledku pustiny okolo kolem trvá až do půlnoci, a ve vzdálenějších domečkách je  větší klid. Ale nic proti referentům, všichni byli moc milí a dětem se věnovali s maximálním nasazením. 

Nebudu Vás nudit popisem úplně všeho.  Bylo by to na hodně dlouho a jak už asi víte, mám potíže být stručná. Pokojík čistý, po malé reklamaci během dvou dnů zajištěna i funkční klimatizace,  vana (sláva, můžu prát plavky), východ na terasu mnohem prostornější, než měla spousta jiných domečků - a jako bonus navíc - zastřešená pergola, kam jsem si mohla NATÁHNOUT ŠŇŮRU. Hurááá, byli jsme doma. Všechny pokoje měly venku jen malý sušáček akorát na plavky. Já jsem mohla velkoryse rozvěšovat naše plážové osušky, přemáchnuté oblečení,  sbírku mých obřích supercudných plavek (vypadám v nich jako kosatka, cítím se jako kosatka a plavu jako kosatka). A zbylo nám venkovní sezení na večerní drink, který jsme si nosili od vzdáleného baru. Ale cesta vedla krásně udržovanou vzrostlou zahradou, tak to bylo moc příjemné. A cesta pro nášup do druhé nohy člověka trochu osvěžila.

Manžel si přišel na své. Za tmy vybíhal, aby se vrátil před osmou, než začala ta příšerná výheň. Našel si asi patnáctikilometrovou trasu k majáku, kde musel cestou přeručkovat jeden samoobslužný vor přes vodu, potkával jen pár pasáčků s ovečkami a kozami a ovčácké psy, kteří se nejdřív tvářili nedůvěřivě, ale nakonec byli docela přátelští. Děda, co k majáku chodil na ryby na něj vždy mával. Jinak pustina, šotolinkové cesty, olivovníky, vystřílené náboje kolem cesty. Podle stavu prostředí očekával, že každou chvíli narazí na políčko s marihuanou, ale nestalo se.

Děti si přišly na své. Permanentní přístup zmrzliny - pravé, domácí, husté a smetanové - jahodové, vanilkové a čokoládové. Čokoládová byla tak strašně poctivá, že se ani nedala pořádně vyprat. Hřiště bylo, ale dalo se na něm přebývat brzo ráno nebo po večeři, jinak by z dětiček byly špekáčky. K hotelu patřil i akvapark, takže měly celkem k dispozici 3 hotelové bazény, akvapark s klouzačkami a moře. O moře se nestaral hotel ale obec, a podle toho to vypadalo. Kdyby nějaký obejda párkrát do týdne prošel pláž s hráběmi a trochu odstraňoval chaluhy a mořskou trávu kolem vstupu do moře, bylo by to pěkné a malé děti by se těch "špínek" nebály. Žádný takový obejda ale k dispozici nebyl, tak jsme si lopatičkou proklestili chaluhami cestu sami. O pár kroků vodou dál už byl čistý písek - a ještě asi 50 metrů od břehu se mohlo tříleté dítě brodit pěšky po dně. Ano, pláž byla na jednu stranu špinavá - ale také ne nějak frekventovaná, všeho všudy 20 slunečníků s lehátky po 5 Eurech  - a kdo si popošel dál podél skal, měl své soukromí a po páté hodině odpolední i stín. A co jsem milovala nejvíc - žádné bójky, žádné motorové čluny, žádné skůtry (jeden skůtr a jedna jachtička se zlatou mládeží a vnadnými kráskami v bílých plavkách se objevily v sobotu před naším odjezdem. Mládež si pouštěla duc duc hudbu a nalévala se drinky, pak si poplavala 10 metrů od jachty a zase zpátky - myslím, že se chodili do moře vyčůrat). Já sem se probrodila asi 100 metrů od břehu, založila jsem - a plavala a plavala a plavala furt pryč podél pobřeží. Bez omezení, mohla jsem se kochat jak chtěla. Dlouhé a daleké plavání miluju. Ve vodě je mi dobře a lehce. Jako kosatce.

Chaluhoidní pláž

Ale úplně nejvíc na své jsem si přišla já. Cestovka nelhala. Kuchař byl skvělý. Majitel hotelu byl v jídelně vždy a dohlížel na štěstí svých hostů. Všechny zdravil v jejich jazycích, skládal poklony dámám (i těm co vypadaly jako bitevní loď), rozšafný, žoviální, věk casi 60 let. Když jsme ho tak viděli proplouvat jídelnou a přísně ovládat četu pikolíků, kteří kroužili okolo, sbírali použité nádobí, otírali stoly (po dětech i židle) a nově prostírali pro další strávníky, ihned nám na mysli vytanul film Grand restaurant pana Septima. Tohle přesně byla řecká verze pana Septima. Pokud některému z dětí vypadl z rukou talíř s dobrotami, pan Septim utěšoval a hladil a nenápadně ostře pobízel pikolíky, aby sebou s čistícími prostředky sakra pohli. Pokud chlapeček šel tatínkovi k baru pro pivo, pan Septim přísně napomenul obsluhu, že chlapečkovi pivo nééé, ať si přijde tatínek osobně. Děti si mohly samy dočerpávat čistou vodu z barelů, jinak všechny nápoje (džusy  - pomerančový, jablečný, grepový a multivitamín), sodovka, Cola, Fanta, Sprite, pivo a káva nebo horká čokoláda byly k dispozici u baru. 

Šéfkuchař v černém rondonu byl na place v době vydávání jídla také. Taktéž to byl chlapík kolem 60 let, přísně dohlížel, aby vždy byly tácy s jídlem plné a na všechny se dostalo. Kdo chtěl dolít k pečenému masu extra omáčku, stačilo říct, chlapík vyndal rendlík se silnou omáčkou z výpeku a naběračkou dopřál strávníkovi té dobroty. Hranolky byly domácí - soudila jsem podle nepravidelných tvarů, zjevně byly krájené nožem. Dochucené dobrým kořením. Nebo byly pečené brambory, také lahodné. Vzhledem k obrovskému množství dětí byla k dispozici denně i rýže a špagety. K nim rajčatová omáčka nebo rajčatová s mletým masem. A úplně nežravé děti si na to mohly kydnout kečup, což mi připadalo  při tom obrovském výběru všeho jídla jako svatokrádež. Přiznávám ale, že moje děti jsou tak zvyklé na moje jídlo, že nechtějí jíst cokoliv, co chutná i vypadá trošku jinak. Dalo to strašnou práci, než si našly svoje jídlo, které byly ochotné pozřít. Hlavně to nesmělo být zelené a zeleninové. Nechápu to. Moudré psychologické knihy tvrdí, že děti milují pestré talíře, zvlášť když se zeleninou cpou i jejich rodiče. Soudruzi někde udělali chybu. My, rodiče se cpeme zeleninou a děti žádají pečené maso s rýži nebo špagety s kečupem, pozřou i pečené kuře a hranolky. A co má zelenou barvu přesunují na naše talíře. Pevně doufám, že až vyrostou, jejich chutě se stabilizují a naleznou zalíbení i v barevném jídle, které by bylo zdravé. 

Vegetariánský pultík

Saláty

Tzatziki, dochucovadla a dresinky

U hotelu byla i zeleninová zahrada, kde se pěstovala rajčata, okurky, cukety a lilky. Při snídani jsme sledovali, jak jeden ze zaměstnanců hotelu nesl do kuchyně přepravku čerstvě sklizené zeleniny. Ač jsem normálně masožravec, v tom vedru jsem neměla ani na maso chuť. Ale i tak jsem si brala dva velké talíře. Na jednom talíři jsem měla jenom sbírku salátů, na druhém sbírku toho, co jsem chtěla ochutnat z řecké kuchyně. Nikdy jsem nestačila ochutnat vše, ač jsem zdatný strávník. Upravené cukety a lilky byly natolik fantastické, že jsem jim nikdy nemohla odolat. A po dvou plných velkých talířích jsem ještě chtěla ochutnat některé ze zákusečků založených na piškotu a pudinku, lehkých jako vánek, baklavu nebo brownies.... a ještě lžičku té fantastické zmrzliny a ještě meloun, sladký a šťavnatý.... Víte, že se člověk může tak přežrat, až omdlí? Často jsem k tomu neměla daleko. Ještě že náš pokojík byl tak daleko, to kutálení zahradou mě vždycky trochu probralo z nejhorších mdlob. A i přes ten stav permanentního přežrání jsem se furt těšila na další jídlo. 

Pro masožravce

Pro mlsouny

Na zeleninu čerstvou i dušenou z vegetariánského pultíku. Ochutnat upravené maso hovězí, vepřové, krůtí, králíka, jehněčí, kuřecí, mleté kuličky i řecké bifteki a souvlaki, ryba převážně bílá, někdy i rybí prsty. Děti zajásaly, když je viděly, jenže rybí maso v nich bylo ochucené bylinkami a ty jsou zelené, fuj. Na rizoto se zeleninou a těstoviny v nejrůznějších úpravách ani nedošlo, protože kuchařova mousaka byla tak skvělá, že jsem opravdu už nic jiného nechtěla.

Snídaně studená

Snídaně nasladko

Snídaně na vidličku

Snídaně různorodá

A jak to všechno dopadlo? Manžel zhubnul. Na rozdíl od mého lehce paušalizujícího blogu o chlapáckém jídle si nabíral jenom jeden talíř se saláty a masem, které chtěl ochutnat. Plus ob den běh k majáku a následné chlazení uvařených a olítaných končetin v moři. Děti si ošoupaly zadek na klouzačkách, oštípali je komáři při večerním disku pro děti a ani jsem je radši po návratu nevážila. Jsou prostě jako lunt od přírody. A já? Váha stejná, furt kosatka. Mé dlouhé mořské plavby byly dorovnány hromadou lahůdek, které jsem si prostě musela vychutnat, zvlášť, když si s nimi vyhrál někdo jiný - a s láskou a vášní, které si nesmírně cením. Pan Septim taky. Šestkrát mě oblíbal, když jsme odjížděli. Viděl, že mi chutná a moc. 

A tak zamačkávám slzu v oku.  V hlavě si sumíruju středomořské menu, které hodlám vymodelovat a vzdát tímto úctu vynikající řecké kuchyni.  A panu Septimovi a kuchařovi pošlu talířek s děkovným dopisem jedné statné středoevropské matky, která miluje jídlo a které byla dopřána jedna opravdu báječná tlustá řecká dovolená.