(NE)dovolená.
Autorky: Lydie Dostálová, Aggitta, fisekla a veronica-eve z klubu Klíčení
Jet na dovolenou sama je stejně šílené, jako jít sama do kina. Tak jsem se nechala ukecat kamarádkou, že pojedu s ní. Chápu Hanku, že nechce samotná, a nakonec já vlastně taky nemám s kým jet.
Večer se sejdem u ní doma a proberem to, začínám se těšit. Měla jsem původně v plánu jet s partou do Malajsie, ale chtěli všichni na měsíc, a tolik volna nemám. Týden s Hankou přijde vhod.
Doufám, že neplánuje něco šíleného, protože na povalování u moře ona opravdu není.
Chtěla jsem přijet za Hankou vpohodě a včas, ale to bych nebyla já, aby mne něco nevypeklo. Ten autobus mi neujel - jen jsem se do něj prostě dneska nenacpala. Další jede za půl hodiny, to tak dojdu skoro také a aspoň udělám něco pro své zdraví, napadlo mne
Mám nějaký smolný den. Na půli cesty mi uletěl podpatek. Totálně.
"Alespoň mám o důvod víc koupit si nové, " snažila jsem se brát věci z lepší stránky. A tak jsem hodila boty do kontejneru a k Hance jsem dorazila bosa, v horkém létě po žhavém asfaltu, nic moc.
Hanka mi půjčila gladiátorky, naštěstí má nohu jen o půl čísla větší, prokecaly jsme večer u ní na balkóně u ledově vychlazené sedmičky vína a mimo upozornění, abych si určitě přibalila pas, pohory a foťák, jsem z ní vlastně nic nedostala.
"Stan si neber, jenom spacák, nějaký snad máš, ne?" byla další konkrétní instrukce. Nějaký spacák ... fajn.
"Stačí do minus dvaceti?" vzpomněla jsem si na mumii, která mi zbyla ve skříni po mém expříteli.
Hana se zasmála: "Stačí."
Zřejmě si domyslela, co je to za spacák. Také neměla s chlapem zrovna šťastnou ruku. Ale co, je to už za námi a před námi zřejmě pořádné dobrodrůžo, když Hanča tolik tají, kam máme namířeno.
"A co peníze?" nesměle jsem se zeptala.
Měna leccos napoví..
Eura. Vem, koli zvládneš, nebo snad i karta se dá použít, jestli bude kde... s tím radši moc nepočítej. Tak dvěstě by mohlo stačit :)
Bleskurychle jsem vyřadila všechny země na východ od Ukrajiny, no, díkybohu alespoň za to. I když ten spacák bez stanu nevěštil přemíru civilizace. V duchu jsem škrtla všechny módní výstřelky, jimiž jsem se vybavila pro letní sezónu. Zkusila jsem dál vyzvídat, jenže Hanka zarytě mlčela.
Druhý den jsem v e-mailové poště našla e-mail s přílohou. Obsahovala všechny věci, které nesmím za žádnou cenu zapomenout. Začínalo to celé vypadat jako skautská bojovka.
Plechový hrneček a ešus?
Napadá mě slogan z reklamy: "To tu nemám" a pátrám, kde to koupím. Zvolila jsem nejlehčí řešení a plna odhodlání jsem přepadla nejbližší sportovní potřeby.
Svalovec za pultem vypadal jako mistr světa v kulturistice křížený s dobyvatelem Mount Everestu. Zřejmě jsem vypadala dostatečně bezradně, a tak mi s obětavostí rytíře začal z hlubin skladu vynášet poklady.
Lehčí o sumu, za kterou bych pořídila luxusní střevíčky na vysokých jehlových podpatcích, obtěžkána nepostradatelnostmi, které při každém kroku vydávaly nezaměnitelný plechový rachot a doprovázena pohledem onoho posledního žijícího džentlmena, který víc než zájem zrcadlil směsici údivu, lítosti a pohrdání, zamířila jsem nejkratší možnou cestou k domovu, modlíc se, aby mne nepotkal nikdo ze sousedů.
.A to byl jen začátek...
Následovalo balení - dle pokynů, tedy vše se musí vejít na záda, nebo do kapes, aby byly ruce volné
Velikost batohu a velikost přichystané hromady spolu na první pohled neladila. Usoudila jsem, že patrně neseženu domorodého šerpu - nosiče nákladu a začala panikařit.
První věc, kterou jsem vymyslela, bylo vyměnit originální balení kosmetiky za menší, takové to hotelové. Našla jsem vzorek zubní pasty od poslední návštěvy zubního střediska, to na týden stačí. Menší osušku, jedno tričko pryč, ale hromadu to nijak nezmenšilo.
Začala jsem trochu jinak - roztřídila jsem hromadu na tři - v jedné bylo to, z čeho neslevím ani nevybruslím - třeba ten požadovaný ešus, baterka, spodní prádlo, hygienické potřeby - v podstatě to, co bylo na seznamu s vykřičníkem - nutné sebou. Na druhé hromadě bylo vše ostatní, co seznam zahrnul mezi pojem "a něco na sebe". Na třetí jsem začala dávat, co si vemu na sebe včetně pohorek, ostatní boty letěly "z kola ven" až na lehounké šlapky na přezutí, nebo k vodě, nebo prostě aby si, pokud se někde utáboříme, nohy od pohorek odpočinuly, ty jsem zatím nechala v prostřední hromadě, třeba se vejdou?
Začala jsem do batohu vše skládat od první hromádky. Jen ta mi zabrala půlku!
Jen jestli to vůbec unesu, sice nejsem žádná padavka, ale takhle trénovaná nejsem. Jeenže Hanka taky ne, to mě uklidňovalo.
Vyzrála jsem na to! Teplá mikina putovala zpátky do skříně - když mi bude zima, navléknu si pod nepromokavou bundu tenký svetřík nebo triko s dlouhým rukávem, nebo obojí, bermudy budou muset stačit jedny - nesmím se za ten týden prostě moc umazat, a co v batohu zabere svačina na cestu, bude jako rezerva... Zapnula jsem přezky batohu, upoutala spacák a zkusila batoh na zádech. Už vím, proč Hanka trvala na takto velkém batohu - ten unesu! Přestala jsem litovat všech nepostradatelných věcí, které zůstaly nesbalené.
Hana slíbila, že se cestou na nádraží pro mne staví.
KAPITOLA
Na letišti jsem zůstala koukat nad názvem země do které jedeme - vlastně letíme. V životě jsem neslyšela o Walisovych ostrovech. Měla jsem s sebou (navrchu batohu) mapu světa. Rozbalila jsem ji ale nikde jsem neviděla nic s takovým názvem.
"Hele Hani, kde jsou ty Wallisovy ostrovy?"
"Tichomoří." Řekla úsečně.
"Nejdeme na nějakou akci přežití, viď, že ne?" ujistila jsem se.
V duchu jsem přemítala, ještě, že byla v plánu ta Malajsie a že jsem se nechala očkovat proti malárii a nevímčemu, než jsem nadobro pohřbila naději, že si to neplacené volno se šéfem zařídím.
Ta Hanča je fakt expertka!
Nebo ne? Možná to naplánoval její kluk nebo některý z jeho kamarádů? Honzu už jsem znala, ale ty ostatní ne - dlouhána Milana, drobného Vaška a chlapa, co se představil jménem Očko: "oni mi kluci stejně jinak neřeknou, tak ať v tom nemáte zmatek".
Aspoň jsem pochopila, proč Hanka tolik mlžila - vypravit se na druhý konec světa s cizí bandou se jí asi samotné nechtělo a tak uvrtala i mne. Doufám, že nejedu jako kuchařka...
…A na poslední chvíli se přihnal můj přeochotný poradce ze sportovní prodejny.
"Saša," natáhl ke mně ruku. Zřejmě očekával, že Hanka jsem já.
"Markéta," snažila jsem se neztratit glanc, ale nebyla jsem zrovna dvakrát nadšená.
Pochopil, že je na špatné adrese a vyslal SOS pohled směrem k Očkovi, s nímž se zřejmě znali.
"Saša se mnou před měsícem slezl severní na Eigeru," vysvětlil Očko.
"Tak jsme všichni," uzavřel to Honza.
Letadlo odlétá za pár minut. Na poslední chvíli nás letušky usazují, Hanka má místo samozřejmě vedle Honzy, škoda, chtěla jsem s ní ještě tolik probrat! Moje místo je mezi Milanem a Vaškem, kteří spolu neustále něco probírají, čemu nerozumím ani zbla. Zachytila jsem něco jako "přežití" a dost dobře si neumím představit, do čeho to vlastně jdu!
Ráda bych se zeptala Hanky, jenže ta si zrovna objednala jídlo.
A Saša na mne mrká přes chodbičku, jako bychom se znali měsíce. Není trošku drzý, chlapec? Jeho sebevědomí bych chtěla mít!
Kapitola
Cesta byla doslova děsivá.
Jídlo, které jsme dostali, nestálo za moc.
Kluci kolem mě si pořád chtěli povídat a nakláněli se přese mě, nebylo úniku. Po pár trapných uhýbání jejich vtipům jsem nabídla, že si přesedneme, ale to ne, slečno, opravdu ne,“
… a pak začaly turbulence. Letěla jsem dosud čtyřikrát, ale tohle jsem ještě nezažila. Ještě, že jsem téměř nic nesnědla! I tak jsem pořád sahala po kelímku s kolou, což je mnohdy můj jediný prostředek, jak zklidnit žaludek. A když mi letuška nabídla jakýsi alkohol, nezaváhala jsem, ač doma vypiji sklenku tvrdého jednou za uherský rok.
Kluky pořád nepřecházel vtip, byli to staří cestovatelští mazáci, kteří už leccos zažili a zrovna vtipkovali na téma pojídání brouků , tedy, doufala jsem, že je to jen vtipkování...
Pak jsme konečně přistáli a k mému velkému překvapení letiště vypadalo docela civilizovaně, Paříž to sice nebyla, ale mluvilo se francouzsky a rozuměli i angličtině. Batožina se kupodivu také neztratila, to jsem si oddychla ještě víc!
"Vaška s Milanem neber moc vážně," stačila mi pošeptat Hanka, než ji Honza odtáhl bokem. Byli jsme všichni unavení, a tak vtipkování o spaní na letišti či před letištěm mě teda moc nebralo. Byla jsem zvědavá, co dál je v plánu, ale nikdo se k ničemu neměl, kluci se pošťuchovali a Hanka tu nebyla pro mne
"Tak co dál?" Zeptala jsem se.
"No dyť to říkáme, rozbalíme spacáky a zdřímnem, ne? Nejprv ale někde musíme koupit pivko.." Hihňal se Vašek a Milan přitakal.
Očko rázně vykročil jejich směrem: "Žádné pivo, pánové, podle toho, co jsem našel na netu, nám za půl hodiny jede autobus, tak koukejte zůstat střízliví."
Malinko jsem si oddychla. Alespoň někdo tady má nějaký plán. Jenže jaký?
Saša v koutku studoval mapu, ráda bych nakoukla a zeptala se ho, ale měla jsem obavy, aby si to nevysvětlil jinak, připadal mi dost troufalý na to, jak se krátce známe.
"Do kempu to máme asi tak pět kiláků," vyděsil mne sdělením, které nepatřilo mně, ale to bych si musela zacpat uši. "Do půlnoci jsme na místě."
"Jdeme!" Zahulákal na nás, vytáhl z batohu, který on jediný neměl zamotanáý v igelitu, s čímž my ostatní právě zápasili, malou placatici a podal ji nejbližšímu: "Tak na šťastnou výpravu!" Znělo to povzbudivě a smířlivě. Očko na něj škaredě koukl, ale nakonec si lokl jako první.
"Jako lékař bys měl vědět, že alkohol je jednou z nutných prevencí," sdělil mu Saša hlasem, jímž mi připomínal Pepina z Postřižin a podal placku mně. Naštěstí nekomentoval mou konzumaci vodky v letadle, protože by o tom věděla celá letištní hala. Tak jsem si jen lízla, aby se neřeklo, že nic, a podala jsem placatici Hance.
Byla to slivovice, v hale bylo přes třicet stupňů a takové grády...ne, na to nejsem zvyklá. S chutí bych se byla vydala hledat nějaký bezpečný vodní zdroj, v tropech spíše iluze. Místo toho jsme vyrazili na dlouhý pochod podél pobřeží.
"A co ten autobus? " osmělila jsem se, ale nikdo neodpovídal a kluci natáhli nohy. Hm, tak se nadechni a jdi, poručila jsem si. Došla mě Hanka a ikdyž hodně unavená, s úsměvem mě povzbuzovala. Určitě by taky radši volila jinou variantu než pěší chůzi. Pořád bylo ještě vedro, ale krásná vlahá začínající noc.
"Pro kluky je lepší, když se projdou,"pousmála se Hanka. "Znáš to, sportovci jsou bez své denní dávky adrenalinu nesnesitelní."
Znala jsem to dobře. Po jednom z nich mi zbyl ve skříni spacák. Nechtělo se mi o tom mluvit.
"Neboj, hory jsou tady vysoké jen něco přes osm set metrů a lidožrouti se stačili sníst navzájem," potěšila mne Hanka.
Cesta vedla podél moře a zapadající slunce na něm kreslilo úžasnou zlatavou stopu. Foťáku bylo v hlubinách mého batohu dobře. No co, snad zítra nenastane období dešťů!
Nakonec tou dlouhou procházkou se udělalo dobře i mému žaludku.
Tak pořádní sportovci - mám se na co těšit! Ale já to nikomu nedaruju, jsem zvyklá se pohybovat, jen ten batoh... Snad v kempu zůstaneme a odtud budeme vyrážet na výlety, doufala jsem v skrytu.
Silnička byla přímá podél moře, občas, ale opravdu občas, projelo nějaké auto. Kam zmizeli lidi z letadla, to netuším, žádné vysoké hotely, žádné obchodní domy...
Když už jsem myslela, že mi upadnou nohy, byli jsme v cíli. Tím byl hotýlek kousek od pláže, podle vybavení naskládaného na prostorné verandě zabraný nějakými filmaři. Saša bez okolků zamířil dovnitř a mával na nás, ať jdeme taky. Nějaký divný človíček na něj - omluvně - brebentil francouzsky, a strkal nás dál do jídelny. Tam čekala hostina. Ne, žádní brouci, ani červi, to tedy klukům nedaruji.
Saša nám přeložil, že se Mário omlouvá, že pro nás slíbený mikrobus neposlal, ale mikrobus potřebovali technici. Než jsme dojedli, strčil nán každému k podpisu nějakou smlouvu. Saša ji pročetl a schválil, můžete to taky podepsat, žádné kličky tam nejsou. Cestu máme placenou, a ubytování také, budeme se tedy zadarmo válet na pláži - ovšem podle režiséra té reklamy, co pro ni budeme dělat plážový kompars.
Fíha!
Hotel byl už plný až po střechu, nás ubytovali ve stanovém areálu za ním. Mě stačilo, když mi konečně ukázali moje lehátko, a kudy se jde do koupelen. Spaly jsme s Hankou vedle několika obsazených lůžek ve stanu pro "dámy", kluky odvedl Mário vedle.
"Já budu natáčet reklamu?" pokoušel se mozek zpracovat události dne, ale neměl šanci. Usnula jsem jako když mne vhodí do oceánu...
KAPITOLA
Ráno jsem se vzbudila brzy. Teprve se rozednívalo. Trochu divně vyspalá, to ten pozdní přílet a časové změny, ale sluníčko nekompromisně svítilo na můj spacák, ostatně, spala jsem jen na něm, bylo horko. Hanka ještě spala, i ostatní dámy, ale venku jsem už slyšela nějaké hlasy. Nazula jsem pantofle, pamětlivá toho, ať raději nechodím bosa, a vylezla ven.
Mário, Saša a Milan se dohadovali nad rozpisem dne a tvořili z něj český překlad. Nakoukla jsem jim přes rameno- fajn, začínáme snídaní, pak práce, v poledne oběd a siesta, odpoledne práce, co jiného.
Prohlédla jsem si za světla záchody a sprchy, jo, to je dobrý, a pak jsem vyšla z kempu ven, abych viděla moře…
...Ale jen na chvilku! Saša sprintem vystartoval na pláž a někam mne táhl, z dalšího stanu se vynořil technik s něčím, co připomínalo kartáč na smetání sněhu a projel tím moje stopy.
"Oni si chtějí ten východ slunce natočit, neřekli ti to, nebo snad nerozumíš francouzsky?! " šeptal mi v ústraní skupinky palem. Tedy, šeptal...Ten člověk to slovo asi ani nezná, natož, aby postřehl jeho význam! !
"Francouzsky ne, jen anglicky, česky a něco málo rusky..." vzpomínala jsem jako mechanická loutka. "Musíš tak řvát?" neodpustila jsem si.
Ušklíbl se: "Promiň. Následky neopatrného potápění před dvěma lety."
"Budu si muset lépe prostudovat program natáčení...A doufám, že z celých ostrovů nepoznám jen tu pláž a natáčení, když už letíme takovou dálku," vyslovila jsem nahlas.
"Neboj, nějaké volno taky bude! A třeba se ještě staneš hvězdou!"
Zas na mě tak křičel. To jsem nechápala, protože já jsem mluvila docela potichu a on mi rozuměl dokonale.
Naštěstí se tam nachomýtla Hanka. Chtěla se před snídaní vykoupat v moři.
Hned jsem toho využila a nabídla jsem se, že půjdu také. Hanka to vysvětlila Sašovi a všimla jsem si, že si dává pozor, aby k němu byla otočená obličejem.
"Saša téměř neslyší," pošeptala mi uvnitř stanu. "Odzírá. Vlastně má štěstí, že mu jen praskly bubínky, také to nemusel přežít. Natáčeli s Máriem v jakémsi lodním vraku, vím o tom jen to, co mi vyprávěl Honza."
"Hm."
A šly jsme k moři, trochu oklikou, abychom zas nenašlapaly do písku. Slunce již vytvořilo nádherné červánky, bylo skoro světlo. Kameraman točil, protože tady na jihu to fakt jde rychle.
Zaplavaly jsme si hned o pár metrů dál, pínie krásně bránily ve výhledu na náš tábor. Než jsme vylezly z vody, bylo úplné světlo. A tábor už hlučel.
"Asi se tady moc nevyspíme, viď," utrousila jsem, a Hanka se jen smála a vším vyjadřovala, jak se těší.
No nic, třeba to bude i zábava.
To kluci chodí pravidelně točit reklamy? Asi se jí na to budu muset zeptat.
Zajímalo by mě, čeho se bude týkat tato.
Zatímco naše parta snídala, technici s kameramanem a režisérem vyznačili na pláži pruh, do kterého nanosili slunečníky, lehátka a v pozadí i kurt pro plážový volejbal. Vypadalo to divně, když vše nahloučili do malé části pláže, zatímco zbytek, mimo záběr, zůstane prázdný.
Poté nás nahnali na plac. Technici si chystali různé plachty a světla, a my nacvičovali dovolenou na pláži. Tedy, kdo bude jen ležet na lehátku, kdo bude mazat komu záda, a kdo bude hrát jako volejbal, ale tak, že začne z přesně označeného bodu, aby nebyl v zákrytu za ostatními, ale naopak tvořil pozadí dění mezi kamerou a pláží. Na volejbal vybrali mne s Hankou a Milana s Honzou. Jak na spartakiádě, každý si odpočítával po "jedem" vteřiny, kdy má co dělat, aby splnil představu „řešiséra“. Po dvou hodinách z nás už lilo, tak nám povolili věrohodné smočení v moři a znovu nacvičujeme!
Jak jsem rychle pochopila, reklama se týkala jakéhosi opalovacího krému. Tím jsme se ale nemazaly, rozdali nám jiný, od stejné firmy, ale s o dost vyšším úvéčkem.
"To neřeš, stejně si ten krém nikdy nekoupíš," šeptala mi Hanka o přestávce, kdy nám přinesli limonádu a něco málo na zobnutí. "Je to šíleně drahá kosmetika, prodává se značka."
Bylo mi to jedno a úpřimně jsem se těšila na slibovaný oběd a siestu.
Centrem dění byla loňská misska Francie. Měla samostatný pokoj v hotelu, s námi ostatními se moc nevybavovala. Zatímco se část komparzu smažila na slunci a my čtyři jim dělali pozadí s volejbalem, měla odříkat několik vět propagujících krém a značku. Což několikrát denně zkazila a dá se říct, že zejména kvůli ní se jelo znova a znova.
Konečně byl rešisér buď spokojený, nebo to vzdal a tak nás potěšil svým: Končíme.
Oběd byl bezva, nevěděla jsem ani, co ochutnat - a také, z toho horka jsem byla uondaná stejně jako ostatní. Takže jsem se těšila spíš na siestu. Odpoledne prý budeme pokračovat - tohle sdělení Mária jsme uvítali tichým zaúpěním a tak se nad námi slitoval: -"zítra dopoledne máte volno, budeme na pláži stavět kulisy pro další záběry, tak nastoupíte až po obědě". Hned jsme ožili.
Stín ve stanu neměl klimatizaci a tak jsem rozumně kývla Hance, abychom se smočily v moři. Šly jsme samy, Honza si raději zahrál partičku karet s kamarády. Využila jsem toho, abych se jí zeptala na ty reklamy.
"Jsem s Honzou teprve půl roku, vím jen, co mi řek´on, " naznačila Hanka. "Nějak si musí vydělat na výstroj...s Máriem se myslím poznali při potápění na Sardínii. Saša se po té nehodě potápět už nesmí. Očko byl jeho ošetřující lékař a slanařil ho na hory. Tam je také třeba hodně peněz...Vždyť je to bezva, když máš dovču na druhém konci světa a ještě dostaneš pár korun navíc."
"Zpátky letíme přes Paříž," nechala si Hanka to nejlepší na konec. "Znám tam pár skvělých butiků. Nechtěla sis pořídit nové střevíčky? " brnkla mi na mou slabou strunku. "A co vím z poznámek ke scénáři, nebudeme kvůli tomu krému hrát jen beach volejbal."
"Hmm. Tak to je bezva." (Ach jo…)
Vrátili jsme se zpátky chvíli před koncem siesty.
Sluníčko pálilo čím dál víc, ale trošku foukal větřík. Seděly jsem s Hankou ve stínu borovice mezi šiškami a čekaly na pokyny, všechno se nějak loudalo.
"Hani, a proč jsem měla mít s sebou ten ešus?" ptám se s obavami, jaká záludnost z ní vypadne.
"No, chceme si udělat takový menší výlet..."
Víc neřekla. A já pochopila, že budu celý týden jediná, která nic neví. Něco pro moji povahu, kdy všechno musím mít pod kontrolou!
Vypadalo to, že po zbytek dne se budeme už jen šplouchat ve vlnách a to vypadalo dobře.
Kdyby jsme jen nemuseli běžet do moře a držet se za ruce jako šťastně zamilovaní! Hanka a Honza byli sehraní, ale Milan se svými téměř dvěma metry ne a ne přizpůsobit krok mým stosedmdesáti centimetrům. Nepočítám, kolikrát jsme zkazili záběr, než režisér křikl, že to bere!
To už slunce zapadalo do moře a já si běžela do stanu pro foťák, abych tu chvilku zvěčnila. Když jsem se vracela, zahlédla jsem u mola před hotelem plachetnici a kolem ní se motala spousta malých chlapíků s asijskými rysy. Vykládali nějaké bedny.
Kapitola
Z hromady beden se vyklubala lezecká stěna, přikrášlená imitacemi tropické vegetace a příjemné bylo, že po ní v tom horku pouštěli jakýsi umělý vodopád. Méně příjemné bylo to, že jsem tu stěnu musela slézat zase já! Visela jsem na ní jako moucha, Saša mne jistil lanem i hlasitými povely.
(Hanka s Honzou měli slíbené volno, to není fér!)
Docela to šlo, i když mě pořádně bolely ruce. Doufám, že zítra budu mít volno zase já.
Snad něco aspoň připravili na společný večer?
Večeře byla později, ale skvělá! Snad proto, že jsem měla hlad.
A po večeři karaoke.
Držela jsem se stranou, ale stejně mne vytáhli na pódium.
Koukala jsem na seznam písní, teda nic, skoro nic jsem neznala. Jen Celine Dion a její Titanik, na to si teda netroufám, a pak Elvis a Beatles. Nic pro ženský hlas. Hanka mi koukala pře rameno - "Co třeba tuhle? Down town!"
"Co to je?"
"No přece Pátá, z Rebelů, zpívala to Petula Clark!" Řekla to tak samozřejmě, jako by to každý musel vědět.
"Tu umím! zajásala jsem."
„Ale ne anglicky,“ uvědomila jsem si.
"Neva, zpívej, jak umíš, pošeptala mi Hanka.
Zazpívala jsem tedy hezky česky, tak, jak ji kdysi zpívala naše mamka u plotny, to je už let! Měla by mne vidět, jak tady, na druhém konci světa hulákám do mikrofonu její oblíbenou písničku!
Nakonec všichni tleskali do rytmu a já se cítila jako skutečná hvězda, kam se hrabe zdejší misska!
No a pak se o mikrofon ti nejodvážnější tahali dál a dál, a když byla zábava už hodně hlučná, troufla jsem si i na tu Celinu. Náhodou mi to docela šlo a sklidila jsem pochvalu.
A Mário mi na zítřek slíbil volno, paráda! Bylo to sice za jeden tanec, ale naštěstí hráli rokec, ne ploužák. Mário totiž vůbec není můj typ.
A když začala pomalejší skladba, vysvobodili mne z jeho drápů Honzovi kamarádi. Kdy mne naposledy obletovalo tolik chlapů? Snad ještě na střední!
Pili jsme piňacoladu, to je teda sladký, ale dobrý, vypila jsem asi litr...Ani nevím, jak jsem se dostala do stanu. Díkybohu jsem se nevzbudila v cizím...Ty sladké dryáky asi nejsou to pravé pití pro holky z vnitrozemí, kde zraje víno.
Ráno na nás čekal podraz. Ta plachetnice! Měli jsme sice mít volno, ale když jsme vypluli, vynořil se z podpalubí Mário s kamerou.
Podle scénáře bylo naší jedinou rolí předstírat, jak si ten výlet užíváme, což zase nedalo moc práce. Kluci si hráli na námořníky nahoře v plachtoví a my holky jsme měly jediný úkol, být krásné pro Máriovy záběry. Načesané a nalíčené jsme se pohupovaly v síti na pozadí úžasného modrého moře, upíjely jsme nealko koktejl s kousky čerstvého ovoce a samozřejmě se natíraly opalovákem, který v popředí propagovala misska. Nakonec nám rozdali ploutve a šnorchlovací brýle a povinně jsme naskákali do moře.
Tropické pobřeží, to je tedy něco! Viděla jsem spoustu filmů o korálových ostrovech, ale najednou jsem ty barevné rybky a ostatní tvory mohla pozorovat přímo pod sebou! Ani se nedivím, že je Saša tak smutný ze zákazu potápění... A přestávám se divit i Hance, že si to natáčení tak užívá, vždyť každý den se děje něco nového!
Ale to tajemství z ní ne a ne vypáčit...
Kapitola
Tak jsem se dočkala! Vytáhli mne ze stanu, sotva začalo svítat. Jedinou povinnou zátěží byl ešus a foťák.
Nalodili jsme se na rybářskou loďku a vypluli jsme na sousední ostrov, ale název mi nikdo neřekl. Vypadal opravdu malebně. A ty lesy! Až později jsem se dozvěděla žeto byl vlastně také sopečný ostrov i když zarostlý.
"Hani?"
Hanka mlčela a poznala jsem na ní, že toho ví asi tolik, co já...
Stezka, po které jsme šli, vypadala vyšlapaná spíše zvěří, než lidskou nohou.
Zdálo se, že ostrov je malý, že ho přeběhneme za chvíli, ale to jsem se mýlila. Chůze nám šla pomalu a ranní vánek se měnil v horko. Všichni kluci nesli nějaký batoh, domnívala jsem se, že s jídlem a pitím. Na prodejnu supermarketu to tu nevypadalo. Jen pár rybářských stavení v malé zátoce, kde jsme kotvili, a jinak nic. Trochu jsem se začínala bát. Denní hladovka sice neuškodí, ale pitnou vodu jsem ve vnitrozemí také příliš nečekala...Ještě, že jsem do svého minibatůžku přibalila láhev vody!
Jenže v tom horku bylo záhy po ní.
Cesta začala stoupat, prodírali jsme se divokou vegetací jako v nějakém filmu. Pod nohama nám přibývaly skály. Už jsme s Hankou volaly po odpočinku, když v tom se před námi otevřel hluboký kráter. Naštěstí sopka byla dávno vyhaslá, na jejím dně se leskla hladina jezera. Hned jsem lovila foťák! Nádherný pohled!
Vzápětí jsem se vyděsila: Snad kluci nechtějí slézt dolů? Tak! To bylo to překvapení, tajemství dnešního dne! Koukla jsem nevěřícně na své boty, jo, dobrý..
"Dole bude oběd! Těšte se!"
Kráter vypadal horší, než ve skutečnosti byl. Dolů po laně se sjíždělo parádně, až na ty ostré skály, které daly mým nehtům pěkně zabrat.
Nahoru to asi nebude taková paráda...
Na malé plošince u jezera kluci nejdřív vytáhli z jednoho z batohů plechovky s pivem, šoupli je chladit do vody a smontovali malý plynový vařič. Milan a Saša se starali o to, abych byla spokojená. Saša se odvažoval ještě víc, no a jak jsme byli zpocení a unavení a zároveň v euforii, jejich špičkování mě začalo bavit. Najednou jsem si uvědomila, že jsem dosud na všechno nahlížela pesimisticky, přitom jsem někde, kam bych se bez téhle party nepodívala, opaluji se, vozím se lodí, zkoumám sopku, a to vše v přítomnosti několika komiků - a najednou ze mne vše spadlo a já se konečně opravdu uvolnila.
A teprve tehdy jsem zaregistrovala, že zatímco ostatní kluci jsou na 200% v pohodě, ten Očko se od nich liší, nevtipkuje, kouká do krajiny, jako bych v něm viděla sebe ještě před minutou.
"Očko," začala jsem nesměle, protože jsem jej vlastně oslovila jeho přezdívkou poprvé, "proč Ti říkají Očko a jak..." zadrhla jsem se ve své otázce.
Tak banální. Měla jsem se zeptat kluků nebo Hanky...
Usmál se, jakoby čekal, že ta aktivní budu já: " Víš, že ani nevím, to je přezdívka ještě ze základky... jinak jsem Petr a kdybys měla něco s krkem nebo s ušima...nebo spíš potřebovala instruktáž ohledně lezení..."
Zasmáli jsme se oba.
"Jo jasně, ten žumer, či jak tomu říkáte, co jsem ho připnula obráceně..."
"Na začátečnici nejsi nejhorší."
"A už mám pořádný hlad, doufám, že máš něco v baťohu!"
Petr jediný nevytahoval lezecké náčiní, když jsme přišli na kraj útesu.
"Hmm. Asi tě zklamu. Jídlo to není ale..."
"Proč?" Zeptala jsem se dychtivě. "Co tam máš?"
"Překvapení," záhadně se usmál. "Kluci ukuchtí oběd, hlady neumřeš."
"Nenapínej!"
"To nejde. Slíbil jsem, že nic neřeknu. Proč jste vy ženské všechny tak zvědavé?"
"Typicky chlapská obranná reakce," ušklíbla jsem se, protože mi připomněl mého bývalého. Také byly chvíle, kdy si nepřál, abych rušila jeho kruhy...
Měla jsem sice jazyku i ostrou poznámku o domýšlivosti, ale raději jsem dělala, že nic a nezávazně jsem konverzovala o krásném počasí a o fotkách, radila jsem se, jak ostřit v protisvětle a Petr ožil, protože focení bylo vedle lezení jeho další velký kůň, což jsem si už také všimla.
"Dá se tady koupat?" napadlo mě, protože bych čekala, že to bude to první, co uděláme, ale nikdo se k vodě nehrnul, jenom si to hezky vyfotili. Kluci pak uvařili výborný guláš, byla to po těch rybách a darech moře hezká připomínka domova. Zapili jsme jej pivem z plechovek a pak přišlo na řadu to Petrovo překvapení. V batohu měl poskládaný člun, musel být hrozně těžký.
"Jezero je rezervace a koupání v něm se nedoporučuje kvůli plynům, co občas probublají z puklin na dně sopky. Drží se u hladiny a občas je jich tolik, že by ses mohla přiotrávit ," vysvětlil mi Milan, zatímco smotával lana. Petr se Sašou nafukovali tu obludu, Honza balil vařič a Vašek lovil z batohu krátká pádla.
"S přístrojem by to snad šlo," uvažoval nahlas Vašek a myslel na potápění.
"To bych neriskoval," namítl Honza. " V hloubce mohou být proudy a nikdo vlastně neví, kudy ta voda z jícnu odtéká. A pak ty plyny...Nevíš, zda někde v hloubce není termální pramen a jakou má teplotu a složení."
"A navíc ten přístroj s sebou ani nemáš," připomněl mu Milan.
"Kdo říká, že dnes? Byli bychom první!"
"Kluci, jak jste se o tom tady dozvěděli? Je to tu nádherné!" Byly jsme s Hankou blahem bez sebe, v plavkách, ve stínu pod stromem, plná bříška a kluci nás obletovali. Spíš mě, na Hanku si moc netroufali.
"Stačí mít ty správné kontakty," napůl prozradil Milan. "Mário tady v okolí už několikrát natáčel. Nebyly to pokaždé jen reklamy."
"A to není ještě všechno," vytahoval se Saša. "Počkejte večer!"
"Nemusíš hned všechno prozradit," zastavil jeho nadšení Petr-Očko. "Holky, nasedat, člun je připraven, slunit se můžete i na palubě! Stezka vede támhle," ukázal někam naproti a nahoru. "Měli bychom to stihnout do setmění."
Moc jsem nevěřila, že se vejdeme najednou.
Ale kluci to měli vymyšlené: "Nejdřív převezeme ty velké batohy, pojedeme čtyři, dva z nás to vezmou zpátky a naloží holky s Honzou. Takže se můžete v klidu dál opalovat a hlavně nelezte do vody."
Jak pádlovali, svaly jim jen hrály. Jsou to ale tajnůstkáři, pomyslela jsem si, nic nám neřeknou! Asi půjdeme zpátky jinudy, to je dobře, nechtělo se mi lézt po skalách.
Horko bylo stále větší a větší, měla jsem sto chutí se vykoupat, ale trochu mě s těmi spodními víry poděsili. Hankas Honzou si hráli na přiotrávené, byli legrační, ale mně to k smíchu moc nepřipadalo.
Petr se Sašou byli zpátky za chvilku, je mně to čekání přišlo nekonečné. Honza hned zabral místo u volného pádla na levoboku, my s Hankou jsme se střídaly na opačné straně a co chvíli jsme na sebe místo pádlování stříkaly vodu. Ještě před přistáním jsme spatřily nekonečnou kozí stezku, hadící se až na okraj kráteru. I když bylo horko, slunce se rychle chýlilo k západu a nezbývalo, než hodit si batůžky na záda a vyšplhat nahoru. Odtud byl úchvatný pohled na na malou rybářskou osadu s kostelíkem a dokonce i na naši loďku v přístavu. Dolů po černém písku jsme už sjeli rychle jako na lyžích.
S Hankou jsme se rozběhly k moři, abychom ze sebe smyly prach a únavu.
Kluci nanosili naše věci do loďky, jenže k odjezdu se nikdo neměl...Naopak, začali z hlubin lodi vytahovat podivné černé oděvy.
"Snad se tam s tím neoprénem nechcete vrátit?" vyděsila se Hanka.
Honza ji vzal kolem ramen: "Neboj, chci ti jen ukázat kousíček podmořského světa. A Markétě taky. Váša má instruktorák, bere si ji na starost, a Saša s Očkem nás budou jistit z lodi vysílačkou, kdyby něco."
To znělo zajímavě ale raději bych byla kdybychom neriskovali.
Milan asi zachytil v mých očích náznak zděšení a ztišil hlas: "Neboj, Markét, Vašek už vyškolil něco potápěčů a tam, co poplaveme, běžně bere turisty, kteří nemají ani základní kurz. Saša pod vodu opravdu nesmí a Očko zůstává spíš proto, aby ho ohlídal. Nutit tě ale nebudeme..."
"Nejsem bábovka," ohradila jsem se, a když jsem viděla Hanku, jak se odhodlaně souká do neoprenu, zahrála jsem si na hrdinku a šla jsem do toho.
Vašek mi narychlo vysvětlil pár potápěčských dorozumívacích znaků, něco jako znakovou řeč, a poradil mi: "Drž se mne nebo Milana. Raději tě tam dole hned uvážu, abys neuplavala. To zvládneš, zvládli to i blbější," potěšil mne a se šplouchnutím zmizel v hlubině.
Než jsem skočila za ním, Saša mi ještě jednou skontroloval výstroj a bylo na něm vidět, že by nejraději šel hned se mnou.
Nejsem bábovka, opakovala jsem si v duchu sama pro sebe během šplouchnutí pod vodu. Ale za chvíli jsem na strach zapomněla. Nevěděla jsem, kam se dřív dívat! Viděla jsem spousty dokumentů o korálových útesech, ale vidět tu krásu na vlastní oči, to bylo něco úplně jiného...
Vašek si mne našel pod vodou, zapnul mi na opasek karabinu s lanem a naznačil, abych plavala za ním.
Najednou jsem spatřila otvor ve skále. Milan, který plaval před námi, rozsvítil ledku čelovky a zmizel uvnitř jeskyně.
Vpluli jsme za ním. Nějakou dobu se nic nedělo jen sem tam stalaktit.
Ale pak se jeskyně rozšířila a my jsme se vynořili na velmi zvláštním místě. Když jsme posvítili nahoru na stěny, byly celé pomalované podivnými malbami, jako od mimozemšťanů nebo od nějaké pradávné, dávno zapomenuté civilizace. Tohle jsem snad viděla v nějaké encyklopedii...
A najednou se za námi ozvalo šplouchnutí. Ohlédla jsem se a z průhledu brýlí se na mne usmály Petrovy oči. Vzápětí se vynořil i Saša, Petr si ho uvázal na lano stejně jako Vašek mne.
A tak jsme tam všichni stáli vedle sebe na výstupcích skal a zírali kolem sebe v posvátné úctě.
Kapitola
Jsou chvíle, kdy se mi zdá, že čas pádí jako splašený kůň...
Po prohlídce podmořské jeskyně jsem se úplně citově rozhodila, vlastně rozněžnila, a začala si víc uvědomovat a připouštět jiskru, která mezi mnou a Sašou začala přelétávat.
Poslední den natáčení jsme nacvičovali domorodý tanec, vypadal velmi jednoduše, ale zabralo nám celé dopoledne, než Mário rozumně uznal, že lepší bude zatančit salsu. I když jsem byla unavená, výlet lodí na rozloučenou se štábem a večírek na rozloučenou mi po těch předešlých zážitcích připadl málem jako nuda. Vlastně jsem z celého souostroví vůbec nic neviděla!
Hanka na mně hned poznala, že se něco děje.
"Vždyť je to docela solidní brigáda za ty peníze, ne?" zamávala mi před očima vějířkem eurovek. "V zimě jedeme do francouzských Alp, Mário dostal zakázku na lyžařské oblečení," očima hledala Honzu, aby jí to potvrdil. "Pojedeš přece taky!?"
Večírek byl opravdu nudný, bylo horko, ani nijaké zvláštní jídlo se nekonalo, jen piva bylo hodně.
My jsme se Sašou ukořistili lahev vychlazeného bílého vína a sedli si do stínu od lamp pod pinií.
"Chceš? Skočím pro deku, ty šišky jsou strašný!" a Saša běžel do stanu pro nějakou celtu, nakonec přitáhl pěkný spacák. A vyčistil celý prostor od šišek, což mi přišlo dojemné, usadil mne na spacák jako královnu a dolil víno do sklenek.
Bylo tak příjemné, sedět pod borovicí s klukem, který se mi líbí, popíjet s ním chlazené víno vonící muškátem a pozorovat slunce, jak zapadá do vody.
A když slunce zmizelo ve vlnách, šli jsme se vykoupat jen tak, stejně tam nikdo nebyl.
"Naposledy jsem se takhle koupal před dvěma lety na Sardínii...Když se mi to stalo, dala mi kopačky," přiznal Saša.
"To já dostala kopačky před půl rokem," přiznala jsem. "Byl to motorkář, přibalil si do tandemu mladší."
Saša neslyšel, byla tma, nemohl odzírat.
Najednou mi to přišlo směšné, kousala jsem se do rtů, abych nevyprskla.
Saša se ovšem choval jako správný chlap, nedal na sobě znát, že ho mrzí jeho hendikep, a obrátil to v žert: "Musíš se víc přitulit a šeptat mi do ouška", jemně mě přivinul blíž.
Byla jsem směšná sama sobě... husa, která se hloupě trápí a užírá, zatímco o pár ulic dál prodává ve sportu sympatický kluk, který možná čeká jen na to, kdy mu konečně dám tu pusu.
A tak jsem mu tu pusu dala.
A zdaleka nebyla poslední…
Epilog
Další natáčení reklamy na horách jsem s partou ještě absolvovala.
Ale teď už jedině, kdyby chtěl štáb natáčet reklamu na plínky nebo sunarku …
Jednou možná budu Filípkovi vyprávět, kde jsem se s jeho tátou seznámila a jaká to byla úžasná dovolená - nedovolená.
