Gotické umění v zemích koruny České, první pol.13.stol – pol. 16.stol

Údaj jasný, leč strohý. Dovolte mi trochu se rozpovídat o výtvarném období pro mne nejoblíbenějším. Pozoruji gotiku při svých toulkách a propojuji s poznatky z hodin dějin výtvarné kultury...

Každý sloh, který se dostal na naše území, zůstal uzavřen v kotli, mezi hraničními horami a byl přetaven do skvostu ryze českého.

A na gotice je to vidět nejmarkantněji. Románský sloh shrbený a klečící pod tíhou lidských hříchů se náhle roztančil. Vzepjal se k nebesům a otevřen světlu ukryl člověka pod klenbou, co připomíná baldachýn vzrostlého lesa. Gotika je světlo, rytmus, vznešenost, křehkost. Dech beroucí výška chrámových lodí i po tolika staletích působí jak zjevení, zázrak přesahující lidské chápání. Krása barev a jemné výrazy světců z deskových obrazů, tajuplné a zjednodušené postoje figurálních soch, fascinující rostlinná ornamentika, schopnost vyprávět příběhy pomocí drobných iluminací - to vše dokáže vzbudit zvědavost a touhu poznat dobu i tvůrce, kteří nám toto dědictví zanechali.

Rád bych porovnal tu „naší“ gotiku s jejími podobami za hranicemi. Nejjednodušeji to půjde na tom nejviditelnějším – na architektuře a to hlavně na církevní...

A kde začít, než s kolébkou gotiky - s Francií. Stojíte-li v Paříži před Notre-Dame, vidíte statické hmotné průčelí, které na románském základu plynule přechází do gotické rastrovosti. Klidné s rovně zakončenými věžemi ukrývá štíhlé trojlodí. Zdánlivě nenápadná desetimetrová rozeta nad řadou soch nebeských králů se po vstupu do interiéru rozvine do nádherné květiny, která vás obejme modravou září. Původní vitraje v oknech propouští hlavně modré a červené světlo, uvnitř je přítmí. Sto třiceti metrový prostor je rozdělen mohutnými sdruženými pilíři pětimetrových průměrů. Jednoduchá klenba s žebry dosahuje „jen“ 35m. Není to prostor jásavý, nutí člověka k pokoře. V chrám v Remeši je tomu naopak , bílý kámen zesvětluje celý prostor a plně se zde uplatňuje štíhlá vertikalita. Impozantní okna propouštějí záplavu světla. V závěru chrámu jsou vitraje dle návrhů Marca Chagalla.

Česká gotika, alespoň z mého pohledu, je střídmější, lehčí, promyšlenější, odvážnější. Snad to bude materiálem, který byl k dispozici, snad válkami, které se v té době po Čechách přehnaly, ale hlavně je to chápáním lidí, kteří brali do ruky dláta a z kamene či dřeva utvářeli své představy. Křížové klenby vskutku tančí nad propastmi hlavních lodí. Nápaditost a odvážné experimenty stavebníků – architektů se mění s každou novou zakázkou...

Ve Španělích gotika přísně podléhá potřebám doby. Ve dvanáctém století se s úspěchem dařilo reconquistě (znovudobývání území zabraného Maury) po rozhodujícím vítězství r. 1212 byl čas i na umění. Spojenectví panovníků, nové kontakty s ostatní Evropou a příliv řemeslníků z Francie a Německa umožnily Španělsku najít zalíbení v novém slohu. Gotika se na Pyrenejském poloostrově zabydlela na třista let. Podoba a vývoj architektury se diametrálně odlišuje kraj od kraje. Na jihu a ve středu oblasti i církevní stavby připomínají pevnosti a stavební kánony se prolínají s maurskou architekturou. Mohutné žebrování doplněné květinovým zdobením Oproti tomu podnebí v Katalánsku a Aragonu nevyžaduje stavbu sedlových střech. Katedrály tak často ukončuje rovná střecha, klenba je v některých případech zarovnaná stavební sutí. Opěráky s oblouky se začleňují do nosných stěn a klenební tlaky přebírají vnitřní konstrukce. V Barceloně, ve staré přístavní čtvrti Barcelonetě, je mezi okolní zástavbou sevřen trojlodní kostel Santa Maria del Mar, postavený za pouhých 55 let 1329 – 1384. Nevzhledná krabice s dvojicí štíhlých věží však ukrývá kouzelný prosvětlený prostor. Trojlodí rozděluje jen šest štíhlých sloupů, které jsou v závěru naopak nahuštěné a jejich žebra na klenbě vytvářejí jemné krajkoví. Po celém obvodu kostela je množství kaplí sahající do poloviny zdí. Vertikálnost, odspoda odlehčená, na vás působí beztížným stavem. Jen přechod z rozpáleného města do chladného prostoru kamenných zdí vás vrátí na zem.

Zajímavá situace je v gotické Itálii. Antické dědictví a posměšné odmítnutí nového kulturního směru dalo vzniknout pojmu pro vše severně od Itálie: zaalpská kulturní oblast. Ve středověku byl apeninský poloostrov rozdělen na mnoho soupeřících městských států, kterým vládly mocné rody. Záleželo tudíž na osvícení těch kterých panovníků, jak se na jejich území dařilo výtvarným postupům. Hodně gotického se dochovalo v Benátkách, které se snažily být vždy o krok napřed, o něco okázalejší, než města ve vnitrozemí. Dóžecí palác i řada paláců měšťanských si zachovaly gotické atributy kouzelně propojené s byzantskou kulturou.

Ve vnitrozemí se gotika se rozšířila nejvíce v severní části, ale i tak se v jezernaté oblasti Lombardie šířila pozvolna a musela svádět boj s románskými staviteli pocházejícími z Coma. Tamní katedrála je směsí románské, gotické a renezanční architektury, která si po svém vzniku podmanila celou Itálii.

Dlouho se mělo za to, že jedinou původní stavbou v gotickém slohu je Duomo Milano. Pětilodní kolos - hora mramoru v délce 157, šířce 109 a s hlavní lodí zaklenutou v 45 metrech. Když se procházíte po chodnících na její střeše mezi 999 sochami (dalších 1100 jich je roztroušeno na plášti katedrály) náměstí pod vámi neexistuje, jen rozrostlé město se ztrácí v mlžném oparu. Při současném cestovním ruchu se dá říci, že ztracené náměstí se přestěhovalo sem. Hloučky posedávajících návštěvníků, přeplněné chodníky a oslňující běloba mramoru, který se musí dosti náročně udržovat v čistotě. Pětadvacetimetrové sloupy s mohutnými zdobenými hlavicemi rozdělují vnitřní prostor na pět stejně širokých lodí. Jen díky řadě zavěšených velkoformátových obrazů mezi sloupy, nelze prostor vnímat celistvě. Katedrála Narození P.Marie, čtvrtá největší na světě, se začala stavět v r. 1387 podle projektu neznámého architekta na přání vévody Giana G.Viscontiho.

Stavba probíhala celé století, protáhla se do století šestnáctého a dokončena byla až v r.1813. Je neuvěřitelné, že po 426 letech se stavebníci stále drželi původních plánů, i když gotika v Lombardii ztratila oblibu s vymřením Viscontiů a nastupující rod Sforza v polovině 15.stol naplno přijal rozkvétající renezanci. Naštěstí Viscontiové rozeseli gotiku hojně po svém vévodství a tak se můžeme setkat na polovině cesty mezi Milánem a Pavií s kouzelnou perlou italské gotiky, s klášterem Certosa di Pavia. Základní kámen 1396, hlavní loď 1465 a renezanční dostavba kláštera a průčelí dokončena 1507. Kostel ukrývá dvě mauzolea jak Viscontiů, tak Sforzů. Nad nimi se klene v mezižeberních prostorách modré nebe s tisíci zlatými hvězdami.

Sicílie a Neapolské knížectví patřili rodu z Anjou, kteří pro své potřeby importovali stavebníky z Německa a Francie. Stavěli vesměs obrané hrady a kostely. Sicílie později přešla do rukou kastilského rodu Aragonců. To se odráží i na podobě tamních staveb. Sicílie čerpá ze Španělska, jižní Itálie z Francie. Zcela původní Italské gotické tvarosloví najdeme i v četných stavbách světského sektoru. Boj o moc v jednotlivých městech vedla k potřebě stavět tzv. pevnostní paláce. Šlo o radnice a rodové paláce z hrubě tesaného kamene v pravoúhlém půdorysu bez vnější zdobnosti. Z hmoty budovy pak vyrůstají pravoúhlé věže, zakončené pozorovatelnou, mnohdy nesoucí rodové znaky. Po celé Itálii se stavělo z mramoru. Některé stavby jsou cihlové, mramorem pouze obložené. Na severu byly v oblibě obklady vodorovných pruhů bílého a černého mramoru, kdo chtěl ušetřit, kombinoval bílé pruhy s vystupujícím cihlovém zdivu. Proto se obvodové zdi stavěly „zubaté“ - do vzniklých mezer se pak vkládaly řezané mramorové „cihly“. Řada staveb na mramorový obklad čeká dodnes. V době dokončení bylo zřejmě nutné investovat jinam, pravděpodobně na válečné výdaje.

Mnohé generace byly přesvědčeny, že gotické umění pochází z Německa z pobřeží Rýna, neboť plně odráží německého ducha. Robustní, hmotné. Zdobné prvky se hodně podobají stavbám z Čech. Jen Němci zrovna válčili více u svých sousedů, než doma, a tak měli čas na jejich kompletní dokončování...

Po stopách cisterciáků bych mohl konečně dotančit i k nám, ale to si nechám napříště...

foto v záhlaví - oltářní triptych s příběhy ze života P.Marie a Krista. Řezba ze slonoviny a hroších zubů, přes 300 reliéfních postav v 62 polích, 1400-1409, Certosa di Pavia