Pravidelní čtenáři blogů na Fleru možná zaregistrovali moje opakující se stesky týkající se marné snahy navázat důvěrný vztah s elektrickým šicím strojem Pfaff Hobby 4260. Jsem vytrvalá a důsledná, toužím po jeho zájmu už 19 let. Stejně jako lidé bez partnera si zpravidla na Valentýna, v máji nebo před Vánoci  bolestně uvědomí svou osamělost, u mě marnou snahu dobýt chladné železné srdce odmítavého kavalíra každoročně spouští tisková konference k Prague Patchwork Meeting a posléze dubnová výstava. Při pohledu na exponáty si toužebně uvědomuju, že bych šila, až bych brečela (i když na šlapací Minervě jsem nikdy žádných hvězdných výšin nedosáhla, za dětskou oteplovací soupravu jsem se nedostala a na plátěném saku jsem zcela pohořela). Dnes už mi FAKt nejde o nic jiného, než si zaobroubit záclony, ubrousky na vyšívání, ušít bližním ekologické nákupní pytlíčky a něco vyspravit.

 

Na poslední volání o pomoc se ozvala moje zákaznice Eva – CrazzzyJeansBasket z Bystřice pod Hostýnem, že by se při návštěvě Prahy u mě stavila a pokusila se v roli mediátora mezi strojem a mnou nastolit smír a spolupráci. Když jsem svým bližní sdělila, že jsem osobě, kterou jsem viděla jednou v životě při předání kamínků, nabídla nocleh, nechápali. Kdo mě totiž zná, ví, že střežím své panelákové teritorium jako posvátný háj a vecpat se ke mně byť jen na návštěvu připomíná spíš Erbenovu báseň Poklad (skála se v básni otvírá tuším jen na Bílou sobotu :-D). I z návštěvy či hospody mizím nejpozději po dvou hodinách. Ale rozhodla jsem se, že možnosti spřátelit se se vzdorující mašinou je potřeba přinést oběti nejvyšší, klidně i krvavé (ostatně, v začátcích našeho vztahu jsem ho neprozřetelně titulovala „ty hajzle zasr...“ a dopustila se i fyzické agrese a pokání za takové hříchy musí být silné, je nutno opustit komfortní zónu!).

 

Eva přivezla skvělé moravské víno, jaké jsem snad v životě nepila, já spatlala nějaké pohoštění a po zdvořilostních formalitách jsme usedly ke stroji. A přestože se Eva šitím živí, chlapec jí předváděl stejné veletoče, cuchal nitě, dělal kličky... Střídaly jsme nitě, točily kolečky, mazaly, zaříkaly, četly návod popředu i pozadu... Nakonec jsme chlapci poděkovaly, vrátily ho do krabice, dopily víno a rozešly se do svých komnat. I když Pfaffův a můj vztah nepokročil ani po píď, byl to moc příjemný večer.

 

Druhý den jsem stroj naložila do velké IKEA tašky, s níž pochodují ulicemi bezdomovci, a vlekla se s ním do Šicího centra Haišman, z jehož budějovické pobočky ke mně před 19 lety připutoval jako nevyžádaný danajský dar ke 40. narozeninám. Cestou mi škodolibě omlátil oba boky do černých modřin. Sympatická paní v obchodě k němu sedla, navlekla nit, nadšeně šila a jásala: „Ten vám bude šít ještě spoustu let, to je německá kvalita!“

 

Když mě vzkřísila, vysvětlila mi, že nit při navlékání je nutné podržet a napnutou zacvaknout mezi neviditelné talířky. „Slyšíte, musí to vydat tenhle zvuk...“ Vytáhly jsme návod a v něm o zacvaknutí a talířcích nebylo jediné slovo. V Americe by to možná byl důvod k žalobě za 19 let zničeného života :-D Tak proto mi stroj šil vždycky jen, když jsem měla od někoho zkušeného navlečenou nit. Jakmile jsem ji vyšila, byla jsem namydlená.

 

Pfaff zatím dál odpočívá ve skříni. Když už vím, jak na něj, nechám ho teď pro změnu chvilku toužit po sobě a snad už budu chvíli psát o něčem jiném (další blog bude o depresi :-))

 

Ilustrace Pixabay