Možná za to může moje čtyřiadvacetihodinová cesta na svět korunovaná zásahem vysokým kleští, ale život od narození vnímám jako boj, k němuž je potřeba se postavit s notnou dávkou urputnosti. Ta mi tedy rozhodně nechybí. S usilovností malého krtka bagruju holýma tlapkama beton. Život mi čas od času udělí oddychový čas, kdy chviličku hrabu v měkkém a nemohu se té pohody nabažit. A tak hrabu furt, buď proto, že musím prorazit beton, nebo že mě to konečně chviličku baví. Marně přemýšlím, kdy jsem si blaženě ležela na své krtčí hromádce a jen tak byla. S rukama za hlavou a s pohledem upřeným ke hvězdám, bez starostí, tady a teď.

Ale teď, když se koronazub a podivné čachry zakously do hrdel obou mých páteřních zadavatelů práce, to aspoň zkusím. Jen nevím, jestli bez starostí, protože můj důchod už vláda rozdala těm nebožákům, kteří ji za koblihu, pár korun a hory slibů volili, a s úsporami si nejspíš časem vytapetuju hajzlík opakovaně vytápěný sousedy, protože to asi bude levnější než kupovat barvu.

S krtčí usilovností jsem se už v pubertě přidala k akci Všichni jdou za láskou, jak za našeho mládí neodolatelně zpívali Petr Novák a Věra Wajsarová. Urputnost v tomto oboru samozřejmě měla stejný efekt, jako když se pokoušíte uháčkovat pavučinu bucharem, protože na vztahy prostě vlohy máš, nebo nemáš, a co nemáš, nevydřeš, ani si nezasloužíš.

Tuhle chodbu jsem se zpěvem písně V zemi se narodil krtek na prahu padesátky s nepořízenou opustila. Jak tak poslouchám povzdechy vrstevnic nad těžkým soužitím s nevrlými dědky, v něž dospěli jejich svého času úžasní princové, došlo mi, že když už jsem se statečně sama prohrabala až do pokročilé dospělosti, že si do svých pracně vyrubaných betonových chodbiček přece nebudu žádného starého otravu nasazovat (jakmile jsem polevila v úsilí, zcela logicky začali dolézat – zejména pamětníci z dob, kdy jsem ještě vařila a pekla šestnáct druhů cukroví).

Na životní vysvědčení jsem do kolonky milostných vztahů s povzdechem napsala nedostatečnou a vrhla se o to usilovněji na jiné vášně, zejména na zahrádkaření. Co jiného by krtkovu srdci mělo být bližší, že! Ostatně léta se řídím poučkou „Nezoufejte nad tím, co vám nejde, věnujte se tomu, co umíte“. A podob lásky je přece víc!

Na poli okrasných rostlin se mi léta dařilo skvěle, takže jsem se v rámci blížící se ekonomické krize rozhodla etablovat i na poli užitkovém. Vypreparovala jsem semínka z oblíbených rajčat Nelinka, s láskou je zasadila a při pohledu na sílící rostlinky zažívala nebývalé uspokojení. Po Ledových mužích putovaly do záhonu a záhy se na nich objevilo neuvěřitelné množství plodů. Ano – smůla v lásce, štěstí na poli, říkala jsem si blaženě. Na podzim jsem stejně jako zkušení pěstitelé dopadla takto:

To, že jsme tak dopadli všichni, bylo jen slabou útěchou, podobně, jako když jsme se s kamarádkou u láhve vína trumfovaly v tom, která z nás si neomylně vybírá větší gaunery a blázny.

Jen tři přebytečné rostlinky za oknem prosperovaly a plodily až do příchodu mrazů maličká, neuvěřitelně sladká rajčátka. Zřejmě měly v prvním patře větší nadhled nad přízemním hemžením plísní a v Praze – na rozdíl od venkova – nebyl nikdo, kdo by na ně nákazu přenesl. Nebyla jsem s to je zlikvidovat, a tak se staly pokojovou rostlinou. Poté, co z nich vylétaly všechny otravné zazimované berušky a jiná havěť, dál kvetou a zrají. A když si přivoním k jejich listům, na chvíli se díky vůni léta nadzvedne těžká duchna nenálady, která mě na podzim s železnou pravidelností zalehne. Asi je o Vánocích ozdobím místo stromečku.

Na jaro už mám nachystaná další semínka a naději, že tentokrát to vyjde. Protože na poli zahradnickém to nevzdám. Rozumíte? Nikdy! :-)