Ačkoli jsem hypochondr, k „lekařům“ chodím nerada. Moc bych si přála, aby můj odchod ze světa byl (na rozdíl od mých textů) krátký a stručný, ideálně vtipný. Miluju scénu z Tisícročné včely, kdy pozůstalým ujedou nohy na sněhu a posléze sáňkují na rakvi až do údolí. A také bych si moc přála, aby se v epilogu mého životního příběhu „lekař“ vyskytl jen při úředním ohledání těla, z nějž duše již vítězně vyšuměla na svobodu spolu s nápěvem křesťanské písně mého dětství: „Pozdvihni se duše z prachu, zaleť k rajským výšinám...“

Schválně užívám termín „lekaři“, který vymyslel Jaroslav Dušek. Většina bílých plášťů totiž místo rozptýlení obav ještě přitopí pod kotlem, aby se posléze ukázalo, že mi jako vždy nebylo NIC. Poslední akce s bolavým kolenem trvala třičtvrtě roku, vyhrožovalo se stářím (aneb co byste v tom věku chtěla), artroskopií, zakazovala se řada jógových ásan, běh i dřep. No vida, a po desítkách hodin rehabilitace mám za sebou skotačivý a bezbolestný výstup na Bezděz, 16kilometrový výlet lesem, deset lekcí tance (a pssst… samozřejmě také běh i jógu, jen lotosový sed už asi nikdy neudělám – Update o rok později – lotosový sed opět v repertoáru :-D)

Tak si říkám, proč to dělají? Nenávidí hypochondry, takže je pořádně osolí ve stylu „neřvi, nebo ti jednu vrazím, abys měl proč brečet“? Nebo když už takového otravu nehrozícího exitem, natož komplikacemi, uloví, naženou si na něm aspoň cenné body od pojišťovny? Případně se bojí, aby něco nezanedbali, protože když už k nim dorazím, bývám zpravidla ve stavu, který by vyvolal paniku i v nemocnici Chicago Hope a defibrilátory by sršely jako novoroční ohňostroj? Série vyšetření posléze končí úlisnou otázkou: „A co třeba na psychiatrii, tam jste byla?“ (I byla, panáčku, byla, ale pro obstarožní hypersenzitivní princezny na hrášku, které cítí píchnutí špendlíku, už když se na něj podívají, tam nemají nic než antidepresiva).

Nechci křivdit, nedělají to všichni…

Poté, co jsem strávila léto úvahami, zda jsem náhodou nepřehlédla červené kolo po klíštěti značící boreliózu (neurologické nemoci jsou mým nejoblíbenějším směrem úvah), zda ty dva šílené štípance obklopené modřinami nebyly od nějakých tropických netvorů, zda náhodou nemám Alzheimera a zda srdeční arytmie jsou opravdu jen psychosomatické, jsem se – lehce po zákonném termínu – objednala na preventivní prohlídku.

Už při vstupu do čekárny mě málem knockoutovalo skřípění dveří odpovídající středověké mučírně, ne vloni zrekonstruované části zdravotnického zařízení. To své okolí týrá téměř nepřetržitým stavebním randálem už 18 let, aniž by sváteční den světilo. Nikdo z davu po takovém mučivém zvuku nehnul ani brvou. Když vstoupil třetí pacient, měla jsem toho tak akorát dost. Skočila jsem si domů pro olejničku, dveře zkušeně namazala a v poklidu pokračovala v pletení prototypu své první kukly na miminko. Nebojte se, nikomu na Fleru nepolezu do zelí, je to objednávka v rámci rodiny a kulaté jehlice či pletení na pěti krátkých nesnáším ještě víc než „lekaře“. Bavím se výhradně háčkováním.

V ordinaci praktického lékaře (ano, ten je asi i díky naladění na stejnou vlnu humoru světlou výjimkou) jsem se posléze dozvěděla, že tam není zdravotní sestra a že jsem měla být informována a přeobjednána. Potěšeně jsem pravila, že jsem jim tedy aspoň namazala panty. Odměnou mi byla sterilní zkumavka na moč na příští návštěvu a nabídka, že by mě pan doktor zaměstnal (asi jako údržbářku, protože bez patřičného vzdělání bych mohla pacienty leda tak píchat pletací jehlicí).

Když jsem s cyklistickou olejničkou v ruce kráčela čekárnou, smála se i pobledlá paní třímající neschopenku a štos žádanek. Při pohledu na pobavené tváře pacientů mi to došlo! Byla bych nejspíš ideální zdravotní klaun, ani bych nepotřebovala červený nos…

I když vlastně nevím, co je na takovém rychlém odstranění nepříjemného zvuku zábavného. Spíš je k pláči, jak moc jsme přivykli životu v rušivých kulisách, aniž bychom proti tomu něco podnikli. Někdy stačí jen málo!

Úvodní foto ElisaRiva z Pixabay