HelenaHab

Dobrý den,

jmenuji se Helena Habartová. Keramiku jsem poznala, když mi bylo dvacet. Je to nádherné řemeslo, které mě k sobě přitáhlo ve chvíli, kdy jsem hledala své místo na světě. V malých pražských dílnách jsem se naučila pracovat na hrnčířském kruhu. Měla jsem štěstí na výborné učitele, jimž vděčím za to, co dnes umím. Práce s mokrou hlínou ve mě probouzí fantazii a lásku k přírodě. I když je keramická hlína speciálně upravovaná pro modelování, točení i pálení - celý ten výrobní postup, kterým musí keramická nádoba projít, než-li se dostane do vašich rukou - je to stále kus země, přírodní materiál, kterému se učím rozumět a spolupracovat s ním. Je to nekonečný příběh vzájemného poznávání a zrání. Neustálé objevování nových možností, jak s tímto krásným a živým materiálem pracovat.

Jako dekorační prvek často používám meandr – spirálový tvar - symbolizující plynutí života, přírodní rytmy, energie ženského cyklu, střídání ročních dob...

Z velké části tvořím na hrnčířském kruhu nádoby určené pro každodenní užívání. Glazuji matnými glazurami nebo nechávám jejich povrch režný - bez glazury – právě ten svou strukturou nejvíce připomíná živou přírodu.

V poslední době se také nechávám inspirovat starobylou selskou keramikou, glazuji polomatnou hnědou glazurou a zdobím ji jednoduchým razítkováním.

Keramika je pálena v elektrické peci.

Často tvořím i na zakázku. Máte-li svou představu, napište mi, ráda vám vyjdu vstříc.

V dílně vítám i ty, kteří si touží sami vyzkoušet keramické řemeslo. Setkávají se tu lidé všech generací, aby se na chvíli zastavili, probudili svou fantazii a našli v sobě tvůrce. Miluji taková setkání.

Děkuji za vaše zastavení se při čtení těchto řádků a přeji vám krásný den!

Vůně mokré země.

Znáte ji? Když přejde letní bouře, voda odteče a vysvitne slunce. Ve vzduchu je jí plno. Mám ji moc ráda.

Tahle vůně mě doprovází každý den, když vstoupím do své dílny. Vezmu mokrou hlínu, dám ji na kruh a tvořím. Ruce od hlíny, celá od hlíny jako popelka z pohádky.

Tvořím. Zkouším hlíně vtisknout svoje představy, ale dnes už vím, že je to víc rozhovor. Nejsem to jen já, kdo udává tón. Abych mohla něco vytvořit z hlíny, musím jí rozumět. Umět ji vzít do ruky, naslouchat jí. Pokud se mi to podaří, vzniká nádobí, ze kterého mám radost. Tak, jako se hrnčíř při čajovém obřadu sklání před čajovou miskou, která vznikala pod jeho rukama, můžu se i já sklonit a s pokorou a vděčností poděkovat, že mohu tvořit.

Pojďte si to zkusit. Zažít radost z tvoření. Nebýt svázaní tím, „ jaké to má být“ a „jestli se to bude líbit“. Jenom to zkusit. Nechat se vést svou tvořivostí a nadšením. Vzít do ruky hlínu a tvořit. Mám ráda taková setkání v dílně. S lidmi každého věku. Jen to zkuste. Jste tu vítáni...