katerina-hoskova

Nočním vlakem vstříc dalekým končinám se rozjedeš...

do země Vycházejícího slunce tě pozve tvář líbezná...

z dalekých končin se rád vrátíš zase domů...

v Hrdlořezech Bedřišku Smutnou poznáš...

a mnoho dalšího...

Na cesty daleké i krátké budeš potřebovat:

tužku černou i bílou, gumu, pastelky, nůžky, vodovky, fixky, pravítka, napravítka i nepravítka, brko a inkoust, voskovky, lepidlo... a baterku (pod peřinu)

... prozrazují hrdinové knihy:

S knihou se asi narodila a stránky ocucávala místo dudlíku. Když jí rodiče     v půl jedné vypínali lampičku u postele, bylo to jen proto, aby ji o půl třetí v noci našli pod peřinou s rozsvícenou diodou…

Pachatelka je asi 160 cm vysoká, hnědé vlasy, modré oči, věk 30-40 let. Hovoří latinsky a starořecky. Naposledy spatřena u velvyslanectví Peru, či mezi studenty VŠE v Praze. Před fiktivním sňatkem údajně pobývala v Madridu, Londýně či Santiagu. Poslední pokus o zatčení proběhl v Káhiře, avšak lstivě zneužila své výšky a ztratila se mezi dětmi prodávajícími pohlednice, inspektorko.

Píšou to pro nás! Pro všechny spřízněné duše, které milují psaní, kreslení, tajemné uličky, Foglarovy stínadla, Setonovy dva divochy, bullerbynské děti, nejlepší zmrzliny od těch nejlepších kuchařek, poťouchlé učitele, tobogány a žebříky, zarostlé branky, Ronju s Birkem utíkající před harpiemi a divoký Kurdistán Karla Maye!

Co se výtvarné tvorby týče, její otec ji odmala od své milované výtvarničiny zdárně odrazoval. Jenomže to v ní dycinky bylo, ať už třímala v rukách kus hadru, papíru, látky, těsta, skla, hlíny nebo člověčiny, a o to jde! Geny nevyčůráš… A tak vám, děťátka, připravila tuhle prďáckou knížku.

Její dětství? Ale no samozřejmě, jasná diagnóza. Tajné bunkry, totem a zakopaný vzkaz v lahvi, půlnoční výlety s bratranci a sestřenicemi k márnici na hřbitov a výlety na koupačku k divokému ramenu řeky Oslavy… Tak se nedivme, jak dopadla. Naordinoval jsem jí léčení psaním, ale už to zase přehání.

Doma má děsnej čurbes. To víte, tři děti a od praní, vaření a žehlení utíká ke kreslení. Ale snaží se, to jako jo. Vono de vo to, že neví, kam dřív skočit.

Její nejoblíbenější postava? No přece já. Co my se nakecaly o životě ve školní jídelně! Studovala, co mohla, učila, pracovala, začala s nějakou tou vědou, ale vždycky ji to táhlo ven, zjistit, jak se kde žije, poznat lidi, co se perou s osudem. Romka Nšo-či z Novohradských hor, vesnická kazatelka a matka rodu Marie ve východní Ukrajině nebo silné ženy v marocké poušti. O těchhle lidech říká, že to byla nejlepší škola jejího života.

Má děsně přezdívek. Jára, Járynda či Járyda, Brabša, Brába, Ftípa, Hejhula, Fifi, Fifinka, Jája popř. Jájinka, Jarýk či Žarda. Její choť ji v posledních několika měsících oslovuje pouze Adolfe Trnko. Čím to? To si piš!… že to bude asi touhle knížkou.