cayva

  Zpravidla, říkávala jsem si, chodí štěstí tak porůznu.
Představovala jsem si ho jako podomního prodejce, co chodí od domu k domu a zvoní na zvonky.
Občas mu někdo otevře, občas mu zabouchnou dveře před nosem, někdy hned a někdy po chvíli. 
Někdy si ho lidé vyslechnou a pak zdvořile odmítnou.
Někteří se nechají ovlivnit a pustí si štěstí do domu, pohostí ho a nechají ho u sebe růst
a naplňovat jím celý svůj dům či byt a celé své duše a bytosti.
Vlastně by štěstí mohl být i františek, který se na Vánoce zapálí na kamnech a jeho vůně
prostoupí všemi místnostmi a pronikne skrz nosní dírky i do nás.
Někdo si zacpe nos a někdo se naopak zplna nadechne.
Štěstí by mohl být i paprsek slunce, který si dnes hledá cetu k mé tváři,
skrz korunu stromu, skrz větve a zelené listí.
Paprsek tenký, lechtající mne na líci.
Zavřela jsem oči a nechala jsem ho rozutéct po celém mém těle.
Zatoužila jsem být nahá, aby mne celou mohl obejmout a představila jsem si,
že mne prosvítí, že se stanu jím a on se stane mnou.
Asi takto jsem si představila štěstí.