Obrazy Lucie Suché

Litografická dílna v Říční ulici v Praze na Újezdě je místo, kde se zastavil čas. Když jsem prvně vzala za kliku starých prosklených dveří, dýchly na mě staré časy, vůně barev, terpentýnu a oleje.

Za nimi Jirka Lípa, vyučený reprodukční grafik, který tiskne litografie už dobrých čtyřicet let, se na mě směje a říká mi, ať se nebojím, že mně to, jako spoustu ostatních, taky naučí. A že jich tam chodí celá řada! Tomáš Bím, Jiří Slíva, M. Rittstein, a další spousta slavných i neslavných malířů, kteří v dílně vytváří atmosféru, která tam po nich ve vzduchu zůstává.

S Jirkou sdílí prostor Martin a Matěj Boudové. Každý má svůj tiskařský stroj a svého výtvarníka. To je na tom pěkné, že v dílně nejste sám. Máte vedle sebe více lidí, a když se Vám poštěstí jako mně, můžete je nenápadně pozorovat při práci. Dvě obrovské tiskařské mašiny předou svojí písničku a Jirka s Martinem skoro synchronně tisknou obrázky z kamene.

Atmosféru dělá i prkenná podlaha ošlapaná snad tisícem podrážek výtvarníků, kteří po ní chodili. Každý tam má svůj otisk, jako slavní herci  na chodníku v L. A. Ta podlaha zná pouze barvy, terpentýn, olej a vodu, co na ní cáká, když omývají kameny po broušení. Ale čisto tam je. Obrovská pnoucí květina, žijící v Jirkově dílně už od nepaměti, to může dosvědčit. To kvůli ní se nedá v dílně ani vymalovat, když odejít nikam nemůže a přenést se nedá.

Stejně se tady maluje na něco jiného, než jsou stěny a strop. Každý kdo chce, aby jeho obrázek spatřil světlo světa, vyfasuje svůj kámen-vápenec, který je připevněn do tiskařského stroje a na něj postupně maluje černou mastnou tužkou tu barvu, kterou chce tisknout. Tiskař ji pak ustálí arabskou gumou, omyje kámen a na válečky nanese barvu, kterou chcete tisknout. Barva chytá pouze na mastná místa na kameni.

Po vytištění příslušného počtu originálů, obrousí kámen a vy můžete malovat zase mastnou černou tužkou barvu další. A tak pořád dál, až je obrázek hotový. To ale nějaký čas trvá. Po vytištění třetí barvy jste z toho dílka tak zaskočený, že byste nejraději utek a papíry spálil, ale Jirka se na vás směje a říká: „Počkej, poslední barva ti to uzavře a zároveň pěkně otevře.“  Nad jednou barvou se lopotíte třeba i pět hodin, jste ohnutý přes mašinu ke kameni, cítíte její chlad, ruce máte zmrzlé jak rampouchy, ale nějak se vám při té práci zastaví čas a vy ho ani nevnímáte. A když se pak zvedáte od dobře vykonané práce, zjistíte, že se vám zastavily i záda.

A pak nastoupí do práce tiskaři. Tisknou a vy máte čas a čas se vám zase zastaví, protože teď nic nemusíte, jenom čekat, až bude barva natištěna na papíře a kámen zase čistý, připravený jenom pro vás.

A tak vyrazíte do města. Praha! Město mého mládí. Na Kampu, Petřín a k Vltavě je to z Újezdu co by kamenem dohodil. Přijdete k řece, koukáte, jak se zrcadlí a čucháte její vůni a vůni podzimu, protože pod nohama Vám zase šustí listí a máte v sobě takový krásný pocit. Projdete se pod Karlovým mostem, okolo Čertovky k Lenonově zdi, kde je spoustu nápisů a zamilovaných lidí. Cestou zpátky do dílny šlapete po kočičích hlavách, které Vás zavedou do cukrárny „U Knoflíčků“ na zmrzlinový pohár s karamelem a pravou šlehačkou. Najednou máte pocit, že je vám zase dvacet a čas se opravdu zastavil. Pak ale mrknete na hodinky a zjistíte, že naopak utek a je čas jít. Vrátíte se do dílny, zalehnete na mašinu a zase několik hodin kreslíte.

Nakonec vám tiskaři tu vaši namalovanou krásu rozkrájí, zabalí do balicího papíru, jak dortíky od Knoflíčků a vy se s nimi rozloučíte a odnesete si svoji výslužku domů.

Po týdnu v dílně máte pocit, že se vlastně znáte celý život.