kulička pro květinu

Některé "Věci" budu uvádět krátkou povídkou místo popisu. Tuto povídku pak zasílám s Věcí. Ke každé objednávce s kuličkou zasílám stříkačku na zalévání. Ostatní vyobrazené věci jsou nabízeny samostatně. Zde je nabízena pouze kulička bez destičky.

 Kulička s hádankou.

   „…vůbec nenadával, fakt ne, ani trochu.“

„Já vám říkala, že se úplně změnil.“

„Ale hovno. Je to furt stejnej kokot. Lidi se neměněj.“

„Dobrý den pane inžiníre,“ zapěly unisono, když jsem je míjel na vrátnici.

    Vím, o čem se bavily. Včera, ta nová, myslím, že Jana, uklízela můj stůl tak horlivě, že srazila na zem mojí Květinu. V první chvíli mě píchlo u srdce, ale když jsem viděl, jak ji to vzalo, ulevilo se mi. Zní to asi divně, ale lépe to vyjádřit nedovedu. Řekl jsem: „Škoda kytky, větší škoda smutné dívky.“ Ani nevím, kde se to ve mně vzalo. Večer jsem nemohl usnout, přehrával jsem si celou událost pořád dokola. Podívala se na mě tak překvapeně. Teď už chápu, že byla asi dobře poučená „furt stejnej kokot“, ale přesto…

   Dala mi jí dcera. Takovou droboučkou palmičku, sotva pár centimetrů, zasazenou v kulatém květináčku, který se tvářil, jako kámen. Celé se to vešlo do dlaně. Na stůl položila dřevěnou destičku a na ni postavila tu květinu. Nevypadalo to zle. Vlastně musím zpětně říct, že ten detail nějakým způsobem změnil celou místnost.

Jak se na mě pásla pohledem. Jakoby předem věděla, co jsem tehdy nemohl ani tušit. Pak přede mne položila injekční stříkačku. Ano, přesně ve chvíli, kdy mě napadlo, „Jak to proboha mám zalévat?“  Přitočila se ke mně zezadu, sklonila se, aby květinu viděla z mého pohledu a mírně ji přesunula.

„Je dost odolná, když ji v pátek zaliješ, nemusíš se bát, že by přes víkend uschnula“.

Tím zodpověděla další nevyřčenou otázku a vlastně i rozhodla o tom, že kytka zůstane v práci. Než odešla, otočila se ve dveřích a řekla, že je to taková hádanka od kluka, schválně, jestli na to přijdu.

   Od té doby se z kytky stala Květina, po té, co jsem ji několikrát málem utrápil žízní. Také jsem zjistil, že to není palmička, ale Euphorbia-leuconeura. Pamatuji si, kdy jsem se poprvé zvednul od práce a šel nasát do stříkačky dešťovou vodu z louže za oknem. Teď už Květinu zalévám výhradně dešťovou vodou, nebo vodou z potoka, rybníka, řeky… Stříkačku nosím neustále při sobě. Beru si jen tolik, kolik květina potřebuje, vlastně jsem zredukoval i vlastní potřeby. Dlouho jsem v hlavě nosil myšlenku, že bych ji vzal ven, na slunce a na vzduch, ale připadalo mi to už moc kách. A pak si sedím v restauraci na zahrádce a sleduji slečnu s psíčkem v kabelce. Nevytáhla ho z té kabelky, ani když mu dávala pít. No jasně, když se nikdo nepozastaví nad tím, že někdo nosí tvora, který má čtyři nohy, proč bych se měl trápit, že nosím květinu, která nohy nemá. Ta myšlenka mi udělala radost. Od té doby, když někdo neodolá a zeptá se mě, odpovídám: „Jsem si jistý, že kdyby měla nohy, šla by za mnou sama.“

   Dívám se na Květinu ve sklenici. Tím pádem se nalomil její tenký dřevnatý kmínek. Z kancelářského lepidla a proužku papíru jsem jí včera zhotovil jakousi dlahu. Zatím to vypadá dobře, drží listy zpříma. Je jich devět, desátý se klube, to vím přesně. Znám svou Květinu. Před týdnem vystřelila první semena. Otevírám šuplík. Kolébají se tam dvě půlky rozlomeného květináčku, jako skořápky. Škoda ho, patřil ke Květině. Dcera říkala, že kdyby se něco takového stalo, že to kluk spraví. No, i tak by si už Květina zasloužila něco většího. A jestli se to podaří opravit, mám ta semena a Květinu vezmu domů.

   Najednou to do sebe zapadá. Všechno. Netroufám si říct, že jsem tu hádanku rozluštil, ale mám pocit, že jsem na dobré cestě.